pondělí 15. srpna 2011

Telefonické blues


Dech provoněnej oranžovými tic tac dražé & nohy popálený od kopřiv. Včera mi do očí vhrky slzy, tak moc to najednou bolelo. Nejsem na kopřivy moc zvyklá.

Jsem doma v šedé mikině. Šedou mikinou končí vše hezké. Jakmile sedím doma s bosýma nohama, v legínách a v šedé mikině, děje se něco obzvlášť špatného, jak si někteří možná pamatujete z vánočního článku ještě na Nihiliu.
Nohy spálené od kopřiv mám polité studeným potem, šedá mikina mě obepíná a dokud se z ní nevyhrabu, budu vypadat jako neurotik, psychotik, sebevrah, vrah.

Totiž, rozbil se telefon. Ráno jsem si řekla, že musím zavolat paní J., v kolik k ní mám přijít. Těšila jsem se na ten obřad, protože hodně málo telefonuju. Je to pro mě sice problém, že nevidím člověka na druhém konci, ale když vím, jak vypadá, dá se to snést. No a když si to vykročím k telefonu, je mrtvý.

Docela mě to sebralo. Tak aspoň přidávám fotku, jak si Anča a Vítek telefonují mýma kšandama, já držela nejkratší konec jako operátor. O tom jsem psala zase v zářijovém článku na Nihiliu.

Dnes jsem si totiž listovala Nihiliem a řekla si, že je tam docela legrace. Mám všechny články sice zálohované, bohužel to tak není s komentáři. Je to něco přes pět set článků a je to něco přes -- několik let, co jsem tam umisťovala svoje články, které se původně snažily být duchaplné, ale skončily na rozmělněném patosu a výkřicích lajtnanta Maliny v konečném stadiu syfilidy (to jsem se tam dnes dočetla).

Totiž, rozbil se telefon. A já musím zavolat po sedmé paní J., v kolik k ní mám přijít.

Včera v metru naproti mně seděla dívka, mohlo jí být jako mně. Koukala pořád někam nad sebe, na čele se jí rýhovaly dvě vrásky. A i když pak koukala kamkoliv jinam, i když neměla zakloněnou hlavu, ty vrásky jí tam zůstaly. Mohlo jí být jako mně, tak devatenáct.

To už nám vážně začínají růst vrásky?

1 komentář:

  1. To s tebou souhlasím, děkuji za názor a komentář. :)

    OdpovědětVymazat