pátek 12. srpna 2011

Pijpelinky

Vyšla jsem na ulici, šedá obloha a ptáci lítali nízko. Nebyly to vlaštovky, ale holubi. Nějaký Němec se vykláněl z hotelového okna a volal na Němce pod sebou. Pak zacinkaly klíče.

Na lavičce u ulice V Jámě seděl plešatý turista a psal pohledy. Vedle něj si feťačka připravovala nádobíčko. Měla neuvěřitelně propadlou čelist, jako by její kosti pokrývala jen tenká vrstva papíru. Břicho měla ovšem trochu vypouklé. A na tváři ty známý pupínky.

Flashback. Stáli jsme všichni v půlkruhu a já s tebou a nějaká holka se pořád koukala naším směrem, měla modré šaty a červené punčocháče. Pořád koukala naším směrem, až jsem si řekla, že jsi s ní asi spal.

Pak se půlkruh rozpustil a ona přehodila nohu v červených punčocháčích přes svoje kolo, zacinkala a odjela. Ty jsi řekl, že má kolo. Neřekl jsi hezký, nebo starý, nebo divný. Řekl jsi, že má kolo. Jako by to bylo nějak divný, že má kolo. Jako by to bylo nějak důležitý. Jako by nešlo o to, jaký to kolo je, ale že ho má a že jsi o tom třeba doposud nevěděl. A to už jsem se nasrala, i když mi v tu chvíli bylo už jasné, že jsi tu holku nikdy předtím neviděl.

Žádné komentáře:

Okomentovat