středa 17. srpna 2011

Ultramarínový odlesky

V břichu mi teď cuklo, jako bych snad čekala dítě. Byl to zvláštní pocit a nevím, proč mi tam cuklo tak pronikavě a přitom příjemně. A ne, nebylo to od střev.

Aspoň myslím.

Byla jsem u paní notářky, nejedla jsem zatím nic kloudného a jak říká paní J., podřezávám si tím větev. No jo, no.

Zjistila jsem, že asi zažívám málo velkolepých věcí, protože to je asi jediný důvod toho, proč se složím z maličkostí. Dnes v knihovně jsem si hladila psa, který doprovázel paní s naslouchátky, holí a starou hlavou položenou jemně na stranu. Chodila s obtížemi kolem regálů a vybírala si detektivky. A mě to sebralo tolik a zničehonic, že jsem musela odejít. Nedokážu bezmocně stát a přihlížet, bohužel ale nedokážu pomoct. Včera s Tomášem jsme šli Opatovickou ulicí a já mu říkala, že to není tak moudré, abych dělala osobního asistenta. Protože si všímám i nepodstatných hloupostí, sebere mě každá maličkost, dávám si za vinu svoji bezmoc a navzdory velkému cynismu, co ze mě v jednom kuse vychází, vlastně nejsem vůbec tak otrlá, jak se snažím působit.

Včera jsem s sebou měla venku po dlouhé době fotografický aparát. Moc ho s sebou nenosím, ale včera jsem si ho od rána celkem užívala. Kdyby vás zaujaly obrazy na stěnách, tak běžte do Mad Baru, jsou to Májiny, Iřiny a Martinovy věci, všichni tři studujou nebo studovali v Rittsteinově ateliéru.

Svěřím se blogýsku ještě s jedním svým snem. Ráda bych napsala písňový text. Nemám s tím sebemenší zkušenost. A hlavně neznám hudebníka, který by se mnou chtěl spolupracovat. Nicméně, kdybyste někdo znal takového hudebníka, či jím snad i byl, tak mi dejte vědět. Nebráním se ničemu.

pondělí 15. srpna 2011

Telefonické blues


Dech provoněnej oranžovými tic tac dražé & nohy popálený od kopřiv. Včera mi do očí vhrky slzy, tak moc to najednou bolelo. Nejsem na kopřivy moc zvyklá.

Jsem doma v šedé mikině. Šedou mikinou končí vše hezké. Jakmile sedím doma s bosýma nohama, v legínách a v šedé mikině, děje se něco obzvlášť špatného, jak si někteří možná pamatujete z vánočního článku ještě na Nihiliu.
Nohy spálené od kopřiv mám polité studeným potem, šedá mikina mě obepíná a dokud se z ní nevyhrabu, budu vypadat jako neurotik, psychotik, sebevrah, vrah.

Totiž, rozbil se telefon. Ráno jsem si řekla, že musím zavolat paní J., v kolik k ní mám přijít. Těšila jsem se na ten obřad, protože hodně málo telefonuju. Je to pro mě sice problém, že nevidím člověka na druhém konci, ale když vím, jak vypadá, dá se to snést. No a když si to vykročím k telefonu, je mrtvý.

Docela mě to sebralo. Tak aspoň přidávám fotku, jak si Anča a Vítek telefonují mýma kšandama, já držela nejkratší konec jako operátor. O tom jsem psala zase v zářijovém článku na Nihiliu.

Dnes jsem si totiž listovala Nihiliem a řekla si, že je tam docela legrace. Mám všechny články sice zálohované, bohužel to tak není s komentáři. Je to něco přes pět set článků a je to něco přes -- několik let, co jsem tam umisťovala svoje články, které se původně snažily být duchaplné, ale skončily na rozmělněném patosu a výkřicích lajtnanta Maliny v konečném stadiu syfilidy (to jsem se tam dnes dočetla).

Totiž, rozbil se telefon. A já musím zavolat po sedmé paní J., v kolik k ní mám přijít.

Včera v metru naproti mně seděla dívka, mohlo jí být jako mně. Koukala pořád někam nad sebe, na čele se jí rýhovaly dvě vrásky. A i když pak koukala kamkoliv jinam, i když neměla zakloněnou hlavu, ty vrásky jí tam zůstaly. Mohlo jí být jako mně, tak devatenáct.

To už nám vážně začínají růst vrásky?

neděle 14. srpna 2011

Nátura na tura

Doufám, že Huberta bude moje kamarádka. Má zrzvlasy a pozvala mě dnes večer na čtení. Trochu se mi stáhnul žaludek, poslední dobou se všechno točí kolem Jazzu. Ale i tak jsem byla ráda, i když mi přišlo divný, že má bejt čtení v létě. Většinou o prázdninách takhle čtení moc nebejvaj', aspoň v Praze, a když už, tak někde v parčíku. Docela jsem se na to rozčeření mejch nekulturních vod těšila. Jela jsem trochu pozdě, byla jsem tam o sedm minut později. Říkala jsem si, že jdu dost na blind, že ani nevím, kdo čte. Přišla jsem a byli tam dva lidi, Huberta a její kámoš v montérkově modrejch kalhotách a šedým tričku. Kouřili cigára, Huberta vlastnoručně balený, její kámoš nějaký buržo. Huberta měla zutý boty a na chodidle měla vytetovaný ptačí pírko. Řekla, že si to spletla, že to čtení má bejt až za měsíc a já jí řekla: "Jo, naše má bejt -- taky za měsíc --" a ona se zarazila: "Jako s Borkem a ostatníma?"
A já řekla, že jo.
Takže mě svým způsobem nevědomky pozvala na moje vlastní čtení, akorát o měsíc dřív. Bude 14.9. v Čítárně večer, tuším od sedmi, sluje Zlatoválky.
A to se stalo jenom proto, že přesně nevěděla, jak se jmenuju. Já taky přesně nevím, jak se jmenuje, protože ona se Huberta nejmenuje. A stejně doufám, že Huberta bude moje kamarádka.

pátek 12. srpna 2011

Pijpelinky

Vyšla jsem na ulici, šedá obloha a ptáci lítali nízko. Nebyly to vlaštovky, ale holubi. Nějaký Němec se vykláněl z hotelového okna a volal na Němce pod sebou. Pak zacinkaly klíče.

Na lavičce u ulice V Jámě seděl plešatý turista a psal pohledy. Vedle něj si feťačka připravovala nádobíčko. Měla neuvěřitelně propadlou čelist, jako by její kosti pokrývala jen tenká vrstva papíru. Břicho měla ovšem trochu vypouklé. A na tváři ty známý pupínky.

Flashback. Stáli jsme všichni v půlkruhu a já s tebou a nějaká holka se pořád koukala naším směrem, měla modré šaty a červené punčocháče. Pořád koukala naším směrem, až jsem si řekla, že jsi s ní asi spal.

Pak se půlkruh rozpustil a ona přehodila nohu v červených punčocháčích přes svoje kolo, zacinkala a odjela. Ty jsi řekl, že má kolo. Neřekl jsi hezký, nebo starý, nebo divný. Řekl jsi, že má kolo. Jako by to bylo nějak divný, že má kolo. Jako by to bylo nějak důležitý. Jako by nešlo o to, jaký to kolo je, ale že ho má a že jsi o tom třeba doposud nevěděl. A to už jsem se nasrala, i když mi v tu chvíli bylo už jasné, že jsi tu holku nikdy předtím neviděl.

Parapedikúra

skřípot posledního metra
flétna bezďáka
ve vestibulu
zrzavej feťák v džísce a se šátkem
kulhá
a stejně
se mě lek'
víc
než já jeho
studená podlaha zvlhlá pod zadkem
opodál
černošský pasáci
šlapky
a obrovskej šedavej
úplněk
(Dnes v noci; Inhalium)

Píšu jako prase. Někdo by mi měl sebrat modrej bloček a mých pětadvacet per. Asi si budu pořizovat další. Uvidíme. Možná bílýho Parkera, jako bych neměla už dva jiný --

Poslední dobou mě kromě Harryho Pottera uchvacují ještě staré čínské zpěvy.

Sám sedím v osamělých bambusech.
Na loutnu brnkám. Dlouhý vzdech a vzdech.
Hluboký les. Jsem nezvěstný v té chvíli.
Náhle mne světlem zalil měsíc bílý.
(Pavilon v bambusové aleji; Wang Wej/František Hrubín)

Z toho vyřazuje klid a vlastně o nic nikomu nejde. Tenkrát by mě bavilo žít! Li Po by mi podal karafu a nohy bychom si máčeli v řece. No že jo? Že jo?

Jo a Blatnýho mám taky ráda.

středa 10. srpna 2011

Hrubá marže

Byla jsem u babičky. Babička vyprávěla o kolegyni z práce, co si nabrnkla v šedesáti nějakýho třicátníčka, co jí pak samozřejmě odfrnknul. Dokonce se seznámili tak, že třicátníček původně randil s dcerou babiččiny kolegyně, ale ona ho nechtěla, protože tenkrát měla Gemrota, a s ním pak syna dalšího Gemrota. Nevím, co je na tom pravdy. I tak ale babička říkala, že ta její kolegyně byla hrozně hodná, jenom ten Pavlíček nebyl zrovna dobrá partie. Babička jí prej říkala: "Měla by sis najít staršího mužskýho!"
A kolegyně na to: "Co bych s ním, prosímtě, dělala?!"

Tak seděly v hotelové recepci hodiny a hodiny.


A frau J. mi dneska říkala, ať nastříhám tepláky. To byly tepláky jejího muže a na rozkroku měly viditelné zaprané stopy moči.
"Ten můj mužskej je tak měl rád. To jsou nádherný tepláky. Pak byly už vodrbaný a já mu je zakázala. A on říkal: 'Aspoň na doma!' Tak jsem řekla, že jo."

No a pak jsem koukala, jak se nůžky zarývají do bledě modrý látky, jak přestřihávají nápisy SPORT, jak dělají ten příjemný zvuk, když se zakousnou. A měla jsem chuť s tím celým v tu chvíli seknout. Tohle člověk nemůže dělat moc dlouho, aby se nezcvoknul. Když vidí ty zchromlý ruce a ví, že si frau J. sama nevleze ani do kabátu. No a pak jí pomáhá a drží ruku, která je dočista ledová.

Nakonec jsem to nastříhala. Ty tepláky teď budou sloužit jako rohožka.

Pánové, hlavně ty ponožky

Dnes budiž Alžběta zase nasraná. Nerada koukám na zprávy na internetu, zavedla mě tam spíš náhoda, neboť letím za pár dní do Liverpoolu a ráda bych věděla, jestli v Granby třeba nevybouchne mešita nebo cokoliv jiného.

No a když jsem si četla články, vyjel na mne taky tenhleten: Pánové, před sexem si sundávejte ponožky, vyzývá modelka.

Říkám si, to je ale myšlenka, na to se blíže podívám, ať se pořádně naseru. Hned jsem se nasrala už při pohledu na fotku, kterou jsem viděla hned vzápětí. Proč ten über-sexy borec leží v posteli se ženou, co má podle všeho perfektní tělo jak z reklamy na spoďáry, ale jinak dvě brady a tak nějak vůbec to vypadá, jako by snad novinkám.cz došly peníze na photoshop, což v dnešní době působí dost komicky. Samozřejmě že taky patřím k těm, co proklamují přirozenou krásu, ale ta žena vypadá jako šestileté vypuclé dítě v první den školy. Místo nohy toho muže by dost dobře mohla držet třbea třešínky, nebo co já vím.

Když pak článek přelítnu, zjišťuju, že modelka, která moudro vypustila z pusy, bude zřejmě modlou onoho redaktora, který takový nevkus napsal. V tu chvíli mě teda napadlo, že ta podivná škeble na prvním obrázku bude asi manželkou redaktora a že mu asi furt říkala, že chce bejt taky v novinách a ať furt nekouká na tu couru.

Redaktorova slova skutečně působí, jako by snad při jejich psaní onanoval (v ponožkách) nad naprosto nezajímavou, tuctovou a pro většinu Čechů asi ukradenou ženou, neboť se o ní vyjadřuje jako o krásce, fešandě a vítězce regionální soutěže (nevěřím, že šlo o to ZOO), která je každýmu putna, dokonce uvádí její výšku a barvu vlasů, což je pro řadu lidí jistě přínosem.

Její výroky jsou tak objevné, že si snad zaslouží citaci i v tomto jinak bezobsažném článku.

"Co se erotiky týče, nikdy není pozdě naučit se nové věci!"

Ano, tato rada přece vůbec není přítomna v každém druhém či prvním časáku pro ženy, ani na diskuzních fórech a už vůbec ne na celým tom blbým serveru novinky.cz, ke kterému cítím ještě větší zášť, když se takhle pořád hecuju. Sakra.

To "něco málo z jejích intimních tajemství" byl například fakt, že muži, co se octnou v její posteli, jsou nevycválaní a nevyrovnaní sami se sebou, neboť napodobují holywoodské herce, asi aby se zalíbili. Rovněž je zřejmé, že její kamarádky jsou pěkně infantilní a hloupé, neboť by se v trojce chichotaly. Výrok "mělo by to být děvče zdaleka" působí skoro, jako by čtenářka měla hned bookovat letenky, nebo aspoň napsat do diskuse, jaká je škoda, že na ně nemá a jestli by jí to třeba redakce neproplatila, kdyby ze sebe vypustila něco podobně duchaplného, jako je obsah článku, nad kterým se už nezdravě dlouhou dobu vztekám.

Jako třešnička na dortu a další důkaz toho, že novinky.cz krachují a nemají na novou licenci photoshopu, poslouží jistě hnidopišský detail podpaždí černovlasé vysoké krásky, na němž můžeme vidět jasně propocené místo. Nechápu, proč si toho v redakci nikdo nevšiml a nevybral lepší fotografii, všem je přece jasné, že modelky se přece nepotí! A že když už, tak na to beztak nemají právo.

Tak a to by bylo celé, munice (třeba i na army obleček) bych měla habaděj, ale nechci si vybudovat pověst stařeny se seschlým zadkem, tudíž se jdu vztekat zase o dům dál.

Jenom hlavně, pánové, nezapomeňte si sundat ty ponožky.

úterý 9. srpna 2011

Žábry kámasútry


Bolej' mě záda, hlava a přišly mi dva dopisy. Jeden v zelený a druhý v manilla obálce.

Díky Evě jsem se dnes podívala do boutique La femme Mimmi, byla tam docela sranda.

Obraz u tohoto článku jsem viděla v neděli v galerii v Kutný Hoře. Tomáš tam pořád lamentoval a říkal: "Ta jména jsou zajímavější než ty obrazy" a rodinka - typu otec (přes šedesát; "vnoučátka si dělám sám"), matka (kolem třiceti) a dítě (asi šestileté) - se zle otáčela. Přišlo mi podezřelé, že se u všech obrazů až příliš rozplývají, a to i u těch sraček v obrovských zlatistých rámech. Proto mě potěšilo, že když vylézali z galerie a velmi hustě pršelo, matka si na hlavu plácla papírovou tašku. Dobře jí tak, vypadala ve své důležitosti dost nedůležitě.

Z Kutné Hory jsem si pak za čtyři koruny odvezla tyto dvě knihy: Vánoční oratorium a Rozvětveného paroháče. Zrovna Vánoční oratorium je moje dost oblíbená knížka, která líčí osud jedné rodiny po smrti matky. Taky dospívání jejího syna. Početí jeho syna. A tak podobně. Rozvětvený paroháč je od Marcela Aymého. Soubor fantaskních povídek, které ovšem nejsou tak slaboduché, jak se občas zdají. Bavilo mě to o dost víc než Aymého Zelená kobyla. Jsem sice ráda, že jsem ty knihy pořídila tak levně, ale neodpustím si drobounké: JAK DOP*DELE MOHL NĚKDO PRODÁVAT TYHLE KNÍŽKY ZA DVĚ KORUNY? TO UŽ SI FAKT NIKDO NEVÁŽÍ KNÍŽEK? NECHAT JE MOKNOUT VENKU? PŘIŠLA JSEM V PRAVÝ ČAS. NAZDAR.

Stává se vám taky někdy, že zapomínáte slova? Mně poslední dobou slova pořád někam ulítávaj' a nestíhám je chytat.

pátek 5. srpna 2011

Slečna A.?

Někdo venku mluví nahlas francouzsky, takovou černošskou francouzštinou. Nechce se mi vykukovat.

Slečna A. měla ožít v nějaké mé povídce, ale nakonec jsem si řekla, že ne. Že zůstane tady u mě v článku, kde ji nikdo jen tak nenajde. A bude.

Je jí devatenáct, je na svůj věk dost velká, silná a vyspělá a urostlá. Bohužel v obličeji vypadá přísně a tvrdě. Předčasně vyspělá, kdo by se jí taky divil, když její madre tahá domů nové tatínky, co při nejblížší příležitosti třeba rozmlátí kuchyň nebo vyhrožují smrtí. Nebo obojí.
Má ale něco, co zachraňuje nejen ji, ale i ostatní. Má nádherný silný hlas.

Tenhle článek v sobě nebude mít žádný pozlátko ani nic. Nechci se snažit o formu, ani o obsah, chci A. napsat. Tady ji máte.

A. v Musaionu. Čekala, že se odevšud poline hudba, ale vůbec ne. Už před chvílí sbalila svoje noty do tašky a odešla na dívčí záchodky opláchnout si obličej. Poslední, dost falešný úsměv, jí věnovala žena v lesklé peleríně. Ona, stejně jako A., usilovala o studium v Musaionu pro příští rok. Narozdíl od A. však byla žena; Bylo jí ke třicítce a měla za sebou řadu úspěšných koncertů. Mezi uchazeči jich byla taková většina. Proto A. sbalila své noty do tašky dřív, než na ni vůbec přišla řada. Naposledy se dotkla chvějícími se prsty svých tváří, naducaných a růžových, a potom prostě a jednoduše odešla.

Zpívala. V Atriu. Nebo všude možně. Doma. U klavíru. Nepřestávala.

Maturitě nepřikládala valný význam. Odmaturovala. Zpívala. Telefonát. Z Musaionu v zahraničí. Počítají s ní. A. si chce zapsat číslo, kam má ještě zavolat pro další informace, prsty se jí však zachvějí podobně jako tehdy na záchodcích a propiska vypadne z ruky.

Sebere ji a ruka se přestává chvět.

Začne se chvět znovu, až když si toho všimnou i ostatní. Napiš nákup. Matka. A. se motá hlava.

Vyšetření. Punkce. Vyšetření. Telefonáty. Vyšetření. Punkce. Telefonát. Ordinace.

Doktor v zašedlém plášti si odkašle.

Roztroušená skleróza. Devatenáct let. Místo v zahraničním Musaionu, možnost zpívat.

Kapačky. Kortikoidy. Návštěva matky.

Roztroušená skleróza v mozkovém kmeni. Tíživá nespravedlnost se rozpíná ještě rychleji, než kterákoliv nemoc.

A. ještě nikdy nikdo ani nepolíbil, a přitom už ---

čtvrtek 4. srpna 2011

Moc komor

Flugzeug ... escalator ...

V noci mám úzkosti a chodím spát pozdě. To mám z toho, že koukám na fotografie zohavených muslimských žen, které jsou dost možná tak z poloviny podvrhy. Štíty protějšího domu bělají pod holubím trusem a tak to má být.

Kde je můj chlapeček?
Jednou vprostřed noci jsem se vzbudila, byla zima. Uvařila jsem si čaj a byly tři ráno a na popelnicích naproti domu byla srdíčka nakreslená do sněhu. Když jsem se probudila, byla už úplně všude cestou k metru na Jiřáku, kde jsem tenkrát bydlela. Snažila jsem se jít po ulici a tvářit se, že se mě to netýká. Lidi se u toho zastavovali. Snažila jsem se být neviditelná, ale měla jsem žlutý kabát a vínové mrkváče. A pak mi jednou ukázal rukavici, které sníh rozežral špičku ukazováku, jak ta srdíčka kreslil. To všechno dokáže smutek.

Včera mi mme. J. řekla, že jsem hezky štíhlá. To mě dost potěšilo. Tam, kde bydlí, je vozíčkářů spousta. Včera jeden pán s tričkem Guns'n'Roses a bez nohy svištěl tím odlehlým koutem Prahy a říkal: "To já se jedu jenom podívat, když vidím hezký ženský ---"

Vnitroblok. V odrazu prosklené budovy všichni tančí. A tak dál.

středa 3. srpna 2011

Luční granát

Teď už mám ale vážnej problém se nenasrat. Z toho opravdu mála pozorovatelů mého blogu (číslo tak žalostně nízké, že se jej stydím uveřejnit) se kdosi odštěpil. Nesere mě ani tak to, že mi ubyl jeden čtenář, jako spíš to, že nevím, kdo to byl. I když číslo těch, kteří můj blog sledují, je velmi nízké a já bych přísahala, že všechny ty nešťastníky znám nazpaměť, tak teď opravdu netuším.

Dnes jsme byly s mme. J. nakupovat potraviny a pak jsme jedly farmářskou šunku. Vyprávěla mi o tom, jaký to je, mít obrnu. A já začínám mít pocit, že svoji práci nedělám nijak dobře.

Co dělám ve zbylém čase, je vypovězeno na obrázku, který ilustruje tento článek. Ležím jako luční granát a mám se k výbuchu. Za deset korun jsem si koupila Durycha, Hemingwaye, Edmonda de Amicise /to skloňování jsem ověřovala, ale furt mi to zní divně/ no a taky Hovory s TGM. Nechápu, jak tohle mohli prodávat za desetikačku. Blbci. Volové. Jako nový. Ze sedmačtyřicátýho. vydání. A i přesto přese všechno čtu něco, čemu jsem nikdy nevěnovala dostatečnou pozornost. Čtu Harryho Pottera. Dnes jsem si do deníku napsala několikastránkové pojednání o tom celém. A nechci ho sem už moc převádět, neboť jsem se vyblbla dost. Vlastně jsem se jen zamýšlela nad tím, proč Harry Potter oslovil tolik lidí. Přijde mi to celé totiž naprosto zvrácené anebo naprosto geniální. Musí v tom být asi zahrnuto všechno, všechny ty faktory, co ovlivńovaly vznik toho díla. Ať už to, že jej napsala žena, Britka, celkem mladá a hlavně nijak bohatá - jímavý příběh - anebo to, že vykradla, co mohla, aniž by se na ni i takovej zloun jako Inhalium mohl zlobit. Opravdu. Ty knížky mě nesmírně baví a já nedokážu říct proč. Jsou promyšlený - i když občas mi tam něco vrže - jsou i vtipný - i když teda přemrštěnost jistých postav už nezná mezí - třeba takový Zlatoslav Lockhart mě bije do očí. Svět, který nám představila J.K.Rowlingová jakožto svět čar a kouzel (jo, ti Medkové tomu taky dost dali), vlastně aspoň trochu splňuje představy každého mudly. Jsou tam košťata, jsou tam kentauři a fénixové a baziliškové. Ale taky je tam něco navíc, některé hezky vylíčené postavy, které člověk vlastně začne mít rád a má dojem, jako by doopravdy žily, je tam famfrpál a taky mozkomorové a samozřejmě Dudley. Tedy nejen stereotypy a báchorky, co se tradují mezi lidmi už stovky let. Pak už stačí přidat do kotlíku špetku své fantazie a touhy nechat se unést a mejdan může začít.

A já jdu číst kompletního Harryho Pottera, takže čau a uvidíme se tak za týden.

úterý 2. srpna 2011

Perem leda s labutí

Kdo mě zná osobně (moc takových můj blog nečte), ten si občas všimne, že mám špinavé ruce. A ne jen tak nějak. Že mám na rukou fleky, které jsou klidně třeba tyrkysové, černé, růžové či zelené. A kdo mě zná osobně a nebojí se zeptat, proč se tohle děje (takových lidí je ještě míň), zná už rovnou odpověď.

A ta je dost jednoduchá.

Neubližuju si, netrpím žádnou vrozenou vadou, která by mi způsobovala fleky, a ani nejsem zas takový čuně, jak vypadám.

Píšu inkoustovými pery. Včera jsem jich měla dvacet tři a dnes mám už dvacet čtyři díky dalšímu přírůstku, tmavě modrému a matnému. Inkousty mám různých barev, někdy je míchám, jindy ne, málo píšu jen tak modrými. Pera mám různá, ať už drahá - Parkery nebo Watermana - anebo levná třeba za deset korun z obyčejného papírnictví. Ke každému mám velmi osobní vztah a u každého si přesně pamatuju jeho zakoupení a co jsem jím tak zhruba napsala. Vím přesně, co od kterého pera čekat, které protéká, které se občas zadrhne. A když někam jedu, pero je jedna z prvních věcí, co si s sebou balím. Pera, co beru na cesty, jsou většinou masívní. Poslední dobou na ně mám takové sametové sáčky.

No a protože jsem na pera takový úchyl - mohla bych tu o nich psát tak dvacet let - moc mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, že existují i weby, kde se podobní podivíni jako já shlukují. Pokud vás problematika plnicích per zajímá, navštivte například http://www.pentrace.net/ anebo http://www.fountainpennetwork.com/, kde se můžete potěšit například tímto obrázkem ze soukromé sbírky:

http://www.gergyor.com/images/yellow_pens_aug08.jpg
zdroj http://www.gergyor.com/images/yellow_pens_aug08.jpg


A pokud vás, mé laskavé (asi čtyři) čtenáře zajímají má plnicí pera, mohu se o ně podělit v nějakém tom dalším článku. Zdenka tomu říká "perný arsenál".