neděle 31. července 2011

Okřídlený buldoček, Grossmann a mdloby




Když se řekne Suchý a Šlitr, tak se vlastně nikdy nedokážu rozhodnout, kterýho mám radši. Ale musím přiznat - a to věc je zlá - že jsem vždycky měla radši Grossmanna než Šimka. Napsala jsem pro něj básničku - takovou pitomou - a říkala jsem mu v ní, ať nezávidí, že to, co prožil, je podle mě skvělý a že vlastně může bejt šťastnej. Jenže on tohle všechno určitě věděl, tak proč mu to vysvětlovat. Tuhle písničku, na kterou odkazuju, tu složil Grossmann a Urbánková ji zpívala na jeho pohřbu.

Včera jsem upadla v černé mikině na divnej sololit v kychyni naší rodinné usedlosti. Hned vedle kamínek. Byly to moje vlastně první mdloby, zatím jsem to vždycky nějak udržela, ale tentokrát ne. Nejdířv jsem se opírala o rám dveří, ale pak jsem se sesunula k ulepený zemi a nemohla jsem vstát. Ale nebyla to taková černota, spíš bylo všechno fialovo-černý a tečkovaný, pak až přišla ta černota, po těle bílej pot a pokožka taky bílá. No tak to byly mý první mdloby, který byly provázený křečema, zvratkama a rozhodnutím, že si zajdu zase na nějakou lékařskou prohlídku. Pes mi lízal ruce a když jsem se pak chtěla zvednout, čumákem se dotýkal mejch lýtek (výš nedosáhne), jako by mě chtěl jistit. Přitom kdybych zase spadla, tak bych ho rozmáčkla.

A teď poslouchám Grossmanna a Šuchýho a Slitra a tankuju se tou krásnou atmosférou šedesátých let - asi proto, že jsme dnes taky sjížděli Hogo Fogo Homolka. Já vím, že hodně lidí říká, jak to bylo tady na hovno a Dubček a tanky a spol, ale svoje kouzlo to pro mě, devatináctiletýho pozéra, má. A končit se má něčím hezkým, takže Klíměntajn pěkně pa ruski. Příště zas třeba o Breivikovi nebo o slečně A., to se ještě uvidí.




Zdál se mi sen o buldokovi, co měl křidýlka!

1 komentář: