středa 27. července 2011

Jeptiška & vrhač kostek

23:06, nastupuju na Holešovicích, směr Háje.
Venku se ochladilo, a tak mi Tomáš půjčil svoji mikinu. Černou, ale umazanou od akrylů a olejů nebo já nevím čeho. Rozloučili jsme se. A já šla do metra. A viděla jsem svůj odraz ve skle a říkala si, že takhle asi vypadají bezdomovci nebo feťáci. Nějak jsem se do tý role vyvrhele společnosti vžila, a tak jsem se ještě víc nahrbila, namluvila jsem si kruhy pod očima a třas a jelo se. Lidi ode mě odstupvali a drželi si tašku a já se bavila.

Sedla jsem si na konec vagónu. Poblíž seděl chlápek. Vandrák. Bezďák. Špína za nehty, mastný vlasy. Taška Billa. Šusťákovka a vůbec.

Házel si kostkou. Osmibokou. Vždy když hodil, něco si zaznamenal na čtverečkovaný papír, co měl na stehnech.

No a naproti mně seděla jeptiška. Malá, tlustá a stará. Zajímal mě hlavně ten pán, sledovala jsem jeho pohyby a tvář. Měl pobavenej výraz. A byl by fakt hezkej, kdyby se dal do kupy. Opravdu hezký rysy v obličeji. Dokud mi cosi nezavadilo o nohu.

Byl to růženec. Jeptiška ho žmoulala, měla zavřený oči a říkala němými rty nějakou modlitbu. Občas oči otevřela a koukala se střídavě na mě a pak na toho týpka s kostkou. Když jsem nás pak viděla, odražený v okně, v tunelu mezi hlavákem a Muzeem, ani jsem se nedivila, že se za nás asi modlí. Vypadali jsme dost nuzně, potrhaně a příšerně. A mě to moc těšilo.

A pak Muzeum a vystupovat. Vrhač kostek jel dál, ale já i jepťule jsme vystoupily a já v tu chvíli dostala chuť jí říct, že jsem v pohodě, že to je vypůjčená mikina, že mám pod ní svetříček a šatičky -- a že nezakrejvám vpichy od jehel. Ale v tu chvíli, i když jsem ji neustále sledovala, se po ní slehla zem, jak se asi dalo čekat. Prostě zmizela. Nešla k přestupu. Ani nevylezla na Václavák. Prostě nikde nebyla.

Tak co z toho. Asi nic.

Jo a - jsem si dneska koupila zlatou sukni za třicet - a vůbec to dneska v Radotíně zářilo šílenostma a dokonce i Hugo Bossem a s. Oliverem, a to jsou přece značky, no ne že ne. A to už jsem nad Radotínem skoro lámala hůl, že tam nic neseženu. Ale zlatá sukně mě bere -- skoro jako ta stříbrná košile z rádoby pařížskýho sekáče (nějakej pařížan to asi hodil do kontejneru a prodávaj' to tady -- bych řekla). Poslední dobou mě chvátěj' lesklý věci, začínám bejt už vážně senilní. Ani bych se nedivila, kdybych si tu jeptišku v tom metru vymyslela a pak se divila, že ji nemůžu najít.

3 komentáře:

  1. Jeptiška v noci v metru, to je fakt dost divný...

    OdpovědětVymazat
  2. to me rozneznilo... (a nemyslim ty leskly hadry). umis moc dobre psat.

    OdpovědětVymazat
  3. Matanov: Třeba jela ze Selesiánského divadla v Kobylisích. Třeba. Ale máš pravdu, je to divný dost.

    Anonymní: Hele, poslední dobou mi to fakt nejde a mám spíš negativní ohlasy, takže tvůj komentář byl pohlazením mé ješitnosti. Za to ti děkuju, jen nevím, jestli je to správně.

    OdpovědětVymazat