neděle 31. července 2011

Okřídlený buldoček, Grossmann a mdloby




Když se řekne Suchý a Šlitr, tak se vlastně nikdy nedokážu rozhodnout, kterýho mám radši. Ale musím přiznat - a to věc je zlá - že jsem vždycky měla radši Grossmanna než Šimka. Napsala jsem pro něj básničku - takovou pitomou - a říkala jsem mu v ní, ať nezávidí, že to, co prožil, je podle mě skvělý a že vlastně může bejt šťastnej. Jenže on tohle všechno určitě věděl, tak proč mu to vysvětlovat. Tuhle písničku, na kterou odkazuju, tu složil Grossmann a Urbánková ji zpívala na jeho pohřbu.

Včera jsem upadla v černé mikině na divnej sololit v kychyni naší rodinné usedlosti. Hned vedle kamínek. Byly to moje vlastně první mdloby, zatím jsem to vždycky nějak udržela, ale tentokrát ne. Nejdířv jsem se opírala o rám dveří, ale pak jsem se sesunula k ulepený zemi a nemohla jsem vstát. Ale nebyla to taková černota, spíš bylo všechno fialovo-černý a tečkovaný, pak až přišla ta černota, po těle bílej pot a pokožka taky bílá. No tak to byly mý první mdloby, který byly provázený křečema, zvratkama a rozhodnutím, že si zajdu zase na nějakou lékařskou prohlídku. Pes mi lízal ruce a když jsem se pak chtěla zvednout, čumákem se dotýkal mejch lýtek (výš nedosáhne), jako by mě chtěl jistit. Přitom kdybych zase spadla, tak bych ho rozmáčkla.

A teď poslouchám Grossmanna a Šuchýho a Slitra a tankuju se tou krásnou atmosférou šedesátých let - asi proto, že jsme dnes taky sjížděli Hogo Fogo Homolka. Já vím, že hodně lidí říká, jak to bylo tady na hovno a Dubček a tanky a spol, ale svoje kouzlo to pro mě, devatináctiletýho pozéra, má. A končit se má něčím hezkým, takže Klíměntajn pěkně pa ruski. Příště zas třeba o Breivikovi nebo o slečně A., to se ještě uvidí.




Zdál se mi sen o buldokovi, co měl křidýlka!

čtvrtek 28. července 2011

Bar i éry

Ještě než začnu článek o paní J., tak zmíním jednu věc. Můj zubní kartáček, o němž jsem psala pod štítkem kartáček několik článků, umírá. Jednak se rozštěpuje, ale hlavně jsem koupila nějakou hovadskou pastu, co sice není jahůdková, ale barví jeho štětinky do růžova. A tak už můj kartáček přestává být fešák a bude vyměněn. Beztak už ho mám skoro dva měsíce - i když teda na netu jsem četla, že se má měnit každý tři, tak ještě uvidím.

K paní J. jsem se dostala přes pana L. a paní N., ale to není tak podstatné. Bydlí v paneláku a včera jsem ji navštívila prvně. Hlas, co zazněl z bzučáku, mě vyděsil. Znělo to jako nepříjemná stařena. Ale už když mi nahoře otevřela - nebyla chudák vůbec vidět, jen ten její úsměv, zbytek byl v takovém divném stínu, na kterej se nemá koukat - tak jsem věděla, že je v pohodě. Nabízela mi bonbony. A říkala: "Já s tím poslední dobou jezdim jak s připosranejma gatěma, to bude asi baterkou."
Má elektrickej vozíček.
Říkala: "Já si to nabíjím každej den, hlavně že ostatní jezděj' jako drandy --"
a smála se tomu a já obdivovala její optimismus, i když její muž je upoutanej na lůžko v nemocnici a ona má ochrnutý nohy a ruku a tu druhou ruku taky nemá nic moc. I když rozbalit bonbony umí a to jí, zdá se, stačí. Každej čtvrtek jezdí s asistentem za mužem - těžký cukrovkář. Já budu zřejmě její středeční asistent. Říká: "Budeme si rozumět, a když ne, tak tomu pomůžeme. A dorovnáme ještě řadu těch čokoládovejch a pak už je vážně uklidím."

středa 27. července 2011

Jeptiška & vrhač kostek

23:06, nastupuju na Holešovicích, směr Háje.
Venku se ochladilo, a tak mi Tomáš půjčil svoji mikinu. Černou, ale umazanou od akrylů a olejů nebo já nevím čeho. Rozloučili jsme se. A já šla do metra. A viděla jsem svůj odraz ve skle a říkala si, že takhle asi vypadají bezdomovci nebo feťáci. Nějak jsem se do tý role vyvrhele společnosti vžila, a tak jsem se ještě víc nahrbila, namluvila jsem si kruhy pod očima a třas a jelo se. Lidi ode mě odstupvali a drželi si tašku a já se bavila.

Sedla jsem si na konec vagónu. Poblíž seděl chlápek. Vandrák. Bezďák. Špína za nehty, mastný vlasy. Taška Billa. Šusťákovka a vůbec.

Házel si kostkou. Osmibokou. Vždy když hodil, něco si zaznamenal na čtverečkovaný papír, co měl na stehnech.

No a naproti mně seděla jeptiška. Malá, tlustá a stará. Zajímal mě hlavně ten pán, sledovala jsem jeho pohyby a tvář. Měl pobavenej výraz. A byl by fakt hezkej, kdyby se dal do kupy. Opravdu hezký rysy v obličeji. Dokud mi cosi nezavadilo o nohu.

Byl to růženec. Jeptiška ho žmoulala, měla zavřený oči a říkala němými rty nějakou modlitbu. Občas oči otevřela a koukala se střídavě na mě a pak na toho týpka s kostkou. Když jsem nás pak viděla, odražený v okně, v tunelu mezi hlavákem a Muzeem, ani jsem se nedivila, že se za nás asi modlí. Vypadali jsme dost nuzně, potrhaně a příšerně. A mě to moc těšilo.

A pak Muzeum a vystupovat. Vrhač kostek jel dál, ale já i jepťule jsme vystoupily a já v tu chvíli dostala chuť jí říct, že jsem v pohodě, že to je vypůjčená mikina, že mám pod ní svetříček a šatičky -- a že nezakrejvám vpichy od jehel. Ale v tu chvíli, i když jsem ji neustále sledovala, se po ní slehla zem, jak se asi dalo čekat. Prostě zmizela. Nešla k přestupu. Ani nevylezla na Václavák. Prostě nikde nebyla.

Tak co z toho. Asi nic.

Jo a - jsem si dneska koupila zlatou sukni za třicet - a vůbec to dneska v Radotíně zářilo šílenostma a dokonce i Hugo Bossem a s. Oliverem, a to jsou přece značky, no ne že ne. A to už jsem nad Radotínem skoro lámala hůl, že tam nic neseženu. Ale zlatá sukně mě bere -- skoro jako ta stříbrná košile z rádoby pařížskýho sekáče (nějakej pařížan to asi hodil do kontejneru a prodávaj' to tady -- bych řekla). Poslední dobou mě chvátěj' lesklý věci, začínám bejt už vážně senilní. Ani bych se nedivila, kdybych si tu jeptišku v tom metru vymyslela a pak se divila, že ji nemůžu najít.

úterý 26. července 2011

Moje recepty


Jsem zrovna u Tupejže četla nový články a všimla si, že psal o Pavlačáku. A tak jsem si řekla, že bych mohla napsat o Odpoledni cukrářů, což je po dlouhé době první próza, co píšu, a co ji píšu dobrovolně. Navíc.

První, co mě napadlo, byl název. Ten mě napadl v antikvariátu při pohledu na Zářijové růže. Není to anagram ani nic, jen nějaká asociace. Takže jsem si řekla, že takhle se musí něco jmenovat, třebaže název to není nijak zvlášť strhující.

A pak jsem to nechala ležet, dokud nepřišla máma a neřekla: "Podívej, co jsem našla. Pěkně odporná knížka na recepty, tu mi dala teta Eva, fakt hnus, co? Nechceš ji?" Takže danke, liebe Eva, pro mě to bylo znamení, i když ta kniha je fakt odporná. Na vnitřní stranu desek nalepila jsem si Jezulátko a už to jelo.




Nejprve jsem si tam chtěla napsat jenom kratší povídku, co jsem měla v hlavě nějakej čas -- že ta věc zešílí, to mě ani ve snu nenapadlo. No a začalo si to žít svým životem, místo párstránkové povídky vzniklo několik desítek stran, na které se stále víc nabaloval příběh, o kterém už teď aspoň tuším, jak dopadne.



I když, samozřejmě, řada školometů tvrdí, že má mít všechno svůj význam a že mám od začátku vědět všechno, já zahájila svý a nevyzrálý turné po příbězích a nic moc neřeším. Ani to, jestli to kdy kdo bude číst. Asi nebude. Ale to mi nevadí. Odpoledne cukrářů by měl bejt příběh o svobodě, a ten zbytek, jako třeba jestli tahle postava nevstoupila do děje moc brzo nebo pozdě, to nechám na ostatních -- psát se nikdy nenaučím, ale bavit mě to asi už nepřestane.

Právě jsem zabordelila kuchyň a zničila světlo v koupelně, tak to jdu nějak řešit.

pondělí 25. července 2011

Co pije kopie


Bauhaus je obchod sám pro sebe. Mají tam takový ty vrtačky a jiný věci, a když se člověk chce kouknout na osvětlení nebo záclony, setká se jen s obr-nevkusem. Tak zajede do modrožlutý krabice na Zličíně nebo Černým mostě, kde to sice je už lepší, ale zase pak tytéž věci vidí u tisíce dalších lidí. Navíc mě už tyhle švédský serepetičky taky štvou. Ani ty švédský koule s brusinkovou omáčkou mi tam už nechutnají. A zmrzlinu už si nemůžeš dotočit, kolikrát chceš.

Tak co se dá dělat.

Babička mi zkrátila vlasy. Jo, nechodím k holiči. Jo, je to poznat. A je mi to tak ňák jedno. Můžu si na to téma založit fashion blog. Můžu se třeba tvářit jako zamrdanej intelektuál, kterej to považuje za nepodstatný, ale nechce se mi.

Všichni jsou mrtvý. Všichni umřeme. A tak.

neděle 24. července 2011

Sukulentilky II.






Mám nové dvě květiny. Včera jsem si je koupila za pětadvacet korun v Troji. Vypadají jako prdelky. Péče o ně je složitá. Navíc jsem jednu omylem shodila a její hlína se vysypala, ale snad bude ok.



Můj vývoj - místo Quest for Glory I. hraju Quest for Glory II.
Je to v průseru. Neumím tam přejít přes to lano. A je to v průseru, že hraju adventury z osmdesátejch let, to je opravdu hrozný! A nic s tím nedělám.

Jsem opravdu líná rovnat tady ty fotky, takže tento článek bude vypadat takhle blbě a je mi to jedno. Dneska končí výstava sukulentů.

pátek 22. července 2011

Když dlaně nehřejí

Achbožebože. Já a Anča máme každá stejnej prstýnek za deset korun. Jsme z něj úplně unešený. Chtěla jsem si pak za stejnou cenu koupit ještě pseudorubín, ale místo toho mám purpurový tričko z Máje, kam jsem šla na záchod zrovna, když z ampliónů vřískala ABBA. Tak to vidíte.

U doktorky byla zase prdel a mám prej přijít osmnáctýho osmý v osm ráno, ale nevím kam.

závěsy
rozevláté
tvým tělem
tvou krásnou
hebkou
ohebnou
páteří
vykousanou jak
propiska
v mejch ústech
a nalepenou
na peří
jak křídla anděla
vyrobený po domácku

Anča mě naučila módní peklo.cz, morien psala, že na csfd nejvíc nesnáší komentář "Co dodat, prostě klasika" a nějakej chytrej pán na youtube pravil: "Nepište k tomuhle videu - je mi třináct a poslouchám tuhle hubu."
Tak mě napadlo, co sere nejvíc mě, a to jsou bezesporu ti pitomci, co se na literárních serverech chlácholí, jak jsou dobří - např.:
Píši samé verše,
jeden za druhým,
hledám jen způsob,
jak své pocity vyjádřím.

Nechce se mi dnes v noci nějak spát,
tak u otevřeného okna stojím a je mi zima.
přemýšlím o hvězdách na nebi,
tak trochu více o životě na Zemi. (zdroj: http://liter.cz/Basne/332494-view.aspx)

A k tomu komentář: "je to osobni a promne,jak bych mohl to ocenit inak..Spontanni a přitom moje.Muže byt vubec neca krasnejši ? Dekuji.."

Takže blejt. Blejt. Blejt. Blejt.

Další skvělou věc, s níž jsem se setkala na cbdb.cz, například komentář a la: "milé, vtipné, neotřelé a rychle utíkající ". A JAKO CO?
A dál. Naprosto miluju, ale fakt miluju, když někdo chválí knížku a řekne: "Měl jsem to přečtený za x dní." Jak to vypovídá o kvalitě knížky? Neserte mě!

Jinak čtu Pijpelinky. A mám hlad.

středa 20. července 2011

Masoprso

Dneska jsem třídila dopisy, skoro jsem si zaslzela u pohledů se šarpejema, co mi rodiče posílali do léčebny (ne psychiatrický), když jsem byla malá a nemocná, chechtala jsem se nad Zdenčinejma kanadskejma nebo brandejskejma zpravodajema. Za každej rok, co znám Anču, mi zůstal pohled z pláže v Pesaru. Našla jsem tři dopisy od * a zasmála jsem se i nad nimi, neboť mi ty dopisy přišly už dočista nereálný a ty uvzdychaný bláboly (já vím, že to nečteš) vlastně ještě víc. Pak jsem našla kopu dopisů od známejch z Liverpoolu, různý přáníčka a tak. Tániny dopísky, Moničiny dopísky. Dopis od Tomáše, co nerad píše, a tak mi namaloval jenom obálku z jedný strany a z druhý strany sololitu nebo čeho pak obrázek vily Milady v noci. To je jeden z mých nejoblíbenějších dopisů.

No a teď mám teda na posteli atomovou válku z dopisů a sere mě to a musím je uklidit do krabice, která leží někde pod ponožkama, co jsem taky dneska chtěla třídit. Bijte mě.

Moje doktorka dnes není v ordinaci, což mě brzy zahubí, třebaže mi je už líp a nemám už moc bolesti, tak se stejně děsím následků svých sem tam se opakujících onemocnění. Chcípnu. Vidíte?

A včera jsme si hodinu dvacet volaly s Ančou, od jedný v noci. Byly to zas jednou velekecy.

pondělí 18. července 2011

Můj svět končí tam, kde ty začínáš

Budu dělat vozíčkového asistenta vozíčkářům. Vyšla jsem z domu s mokrými vlasy, ve fialových punčocháčích, v černé sukni a v bílé košili, co jsem nosívala jako školní uniformu během svých studií v Anglii. Boty jsem taky nějaký měla.

Zdenka mi vyprávěla o knize Chatrč.

A Blběnka mě moc nebere.

Teď chci psát o chlapci C., co jeho jméno nechci prozrazovat, protože neexistuje. Bude to čísi biografie. Ale on to nikdy nepozná.

Dost škoda, že nekouřím. Okamžiky v mém životě by pak byly o dost víc pronikavé.

neděle 17. července 2011

Dement, they meant.


Kdybych vám řekla, co jsem dělala dneska v noci, tak mi to stejně neuvěříte. Snad jen stačí říct, že na koberci zbylo dvanáct nebo třináct fleků.

Byl to náser, ale ne můj.

Taky mi asi neuvěříte, že teprve v devatenácti jsem si přečetla My děti ze stanice ZOO. No a samozřejmě, jako všechny ty kultovní věci, ani tohle mě nijak zvlášť nenadchlo. Přečetla jsem si to, abych zjistila, jaký to je, vypořádávat se se závislostí, neboť moje závislost na sladkým a stále se zvyšující potřeba si šlehnout mě docela odrovnává.

A ta Christiane mě teda pěkně srala. Se dalo čekat.

Ale i tak jsem to přečetla a vlastně jsem nebyla vůbec znechucená nebo nic, akorát mi to přišlo jako na svou dobu skvěle načasovanej dokument, a tím to haslo.

Pak jsem četla Bohyň od Konwického, která dost lehce sklouzávala ke kýči a děj byl předvídatelný a všechno vlastně bylo strašně banální a tolikrát slyšené, jenom snad ta doba a prostředí Bujwidz a Vilie tomu dodávala tu atmosféru, pro niž se mi to tak líbilo.

Třetí Matrix mě mimochodem zklamal, ale první dva mi přijdou dobrý. Hlavně mi pořád ještě přijde k smíchu, že Vědma změnila svoji podobu a zmiňuje to ve filmu, když pravda byla taková, že představitelka Vědmy prostě zemřela a byla nahrazena někým jiným.

S tím na mě nechoďte ---

Hlavně teda pěkně debilní dialogy, že jsem se tomu musela smát.

No nic, no.

Jo a teď čtu tu Blběnku.

A píšu kraviny.

Poslední dobou se z mýho blogu stává smětiště mejch názorů na knihy a filmy. Už vůbec se nedělím o svůj život, o strky a frky, o nemoce, o sny a o toužení. Těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. Můžu to zkusit tak i tak. Třeba, jestli to tu ještě někdo čte, by mi to ten někdo mohl říct.

pátek 15. července 2011

Asi jsem v průseru.

Když ráno vstanu, potřebuju aspoň jogurt, ale ideální je kobliha. Nepotřebuju oběd. Ale něco sladkýho. Zkouším odvykat. Klepou se mi ruce a selhávám. Furt. Nevydržím dělat soustavně nějakou činnost. Pak vyjedu za Prahu a je mi blbě a už za tři dny zas lezu po stropě a potřebuju něco sladkýho, a když to nemám, tak jsem schopná pro to jít kamkoliv.

Teď jsem třeba doma nic neměla, tak jsem honem snědla dvě broskve, aby mi aspoň přestala slabost v rukou.
A kdykoliv mám nějaký peníze, tak si za ně stejně nejvíc kupuju bonbony.

Měřila jsem to. Poslední sladkost jsem měla včera kolem sedmé večerní a teď už se mi zastavuje srdce. Vlastně ne - měla jsem u Tomáše pár bonbonů kolem desáté večerní a teď už se mi zastavuje srdce! Jsou tři.

Občas sním balík bonbonů, jako by to bylo nic a furt nemám dost a pak mi je blbě a tak si říkám, že si dám detox, ale jak říkám, to nezvládnu už dýl jak tři dny. To je fakt strašně strašný.

Takže jsem koukala na doktorku cé zet, co píše o závislosti na cukru. A já už tak nějak intuitivně všechno zkoušela, ale to ovoce mi už tu pořádnou cukrovou pálku prostě nenahradí. To je zabitý, zabitý. Hu=ějsflksfiéweiéakdiafůal.

čtvrtek 14. července 2011

"Jestli já jsem Záprdek, tak ty jsi pani Záprdková. A jestli já jsem Vzteklounek, tak jsi pani Vzteklounková."


Včera při bouřce jsem koukala na Směšnou lásku Kunderovu, s Mílou Kopeckým a s Lanďákem v hlavních rolích. Dost mi to tím svým vyprávěcím stylem připomnělo Vajíčko, co ho v režíroval Ota Ornest, bratr Jiřího Ortena.

Je teda pravda, že v mém životě je už tak trochu překunderováno, ale i tak jsem to vlastně ráda viděla.

Jo, a četla jsem Dvě staré babky od Toona Tellegena. Místy připomíná Charmse svou absurditou, sem tam nějaká celkem silná scéna, ale jinak nevím. Teď čtu Tadeuzse Konwického. Jsem v půlce.

A, ač to zní neuvěřitelně, byla jsem přijata (aspoň) na tu fildu, takže nebudu kopat do zdi, ale budu třeba i studovat a doufat, že se do příštího roku nějak mentálně vyvinu a vezmou mě na scénáristiku, třeba někdy. A dnes si jedu koupit krabici do modrožlutého švédského světa na Zličíně.

úterý 5. července 2011

Med ail on

Tachykardie dnešního dne utichá se zpěvem ženy v kuchyni. Jedním tlesknutím zabila potravinového mola. Vylétl ze špaget. Medailon na jejím krku se zakýval a pak vklouzl do žlábku mezi jejími prsy, do nějž před dvaceti lety její manžel zabořil tvář a řekl, že se právě octl na nejkrásnějším místě na světě. Dnes cítí to teplo jen přes zlaté stěny medailonu. Dokud žil, měl časté tachykardie.

pondělí 4. července 2011

Lyricized


Tin soldiers and Nixon coming,
We're finally on our own.
This summer I hear the drumming,
Four dead in Ohio.


Hrála jsem trochu na kytaru, než mě začaly bolet klouby. Bolej' mě furt. Prožila jsem asi špatnou zimu.
Je mi devatenáct a mám často tachykardie. Něco mě ta tom vlastně těší. Ležím mrtvá. Neměla bych jíst tolik vajec a čokolády. Cholesterol až na půdu.

No a co. Už dva měsíce nemám facebook.

Za oknem někdo řval. Vykoukla jsem. Černoška v černém kabátě řve na černocha v černé košili a riflích. On jde despoticky dál. Jsou od sebe několik metrů. On se nezastavuje. Těžko říct, co si udělali.

neděle 3. července 2011

Je na Maninách


Prošla jsem si několikatýdenními pochybnostmi, chtěla skartovat všechno, co jsem kdy napsala. Teď píšu a vím jednu věc -- je jedno, o čem píšu, jak to píšu a co píšu. Hlavní je, že píšu. To je hlavní. Že to jsou sračky, to mi je jedno, jsem na nich závislá. Fuj, to je ale klišé.

Chtěla jsem svůj včerejšek věnovat J., ale odkop' mě kvůli holce, což mu nezazlívám. Měli jsme se včera vidět, ale nakonec byl naivní a tupej a byl s ní, i když se bojím, že to blbě dopadne, i když bych jim přála, aby to dopadlo dobře, sakra sakra. Napsala jsem mu, že je řeholník, a on napsal, že si to slovo musil gůglit.

Byla jsem v Holešovičkách u doků na rockabilly párty, všichni v károvaných hadrech, červeno-černých věcech, holky s čelenkama, v leopardím a vůbec.

Tomáš pil džus a já vodu a obdivovali jsme, že i předložka na záchod je ve stylu rockabilly. On měl vínový sametový sako a já černej svetr s kožíškem. Trochu jsme vyčnívali.

Pokud máte zájem se pokochat a něco koupit, běžte sem: http://mrcreep.eu/, hned u zastávky Maniny.

Jinak, Matrix je fajn, když jsem ho konečně trochu začala chápat. Viděla jsem ho asi před deseti lety. A Konec punku v Helsinkách mě trochu zklamal, ale o tom třeba jindy.

pátek 1. července 2011

!knuP

Na nočním stolku mám progresa. Zelená, červená, modrá, černá a žlutá.

Najdete mě v Psím víně, v čísle šestapadesát. Tedy 56. No. Přikládám fotku z večírku - fotil buď Jan Těsnohlídek ml. anebo Barbora Karešová. Byla jsem si U Seidla koupit Tvar a nové číslo Psího vína tam ještě neměli, ale jistě brzy budou. Rozhodně je oč stát hlavně kvůli dalším, řekla bych kvalitnějším autorům /třeba Sára Vybíralová anebo Ondřej Holubec/.


foto: J.T.ml/B.K.

Můj velký dík patří Adéle za to, že četla moje věci na buskers festivalu v Budějovicích, kamž jsem nemohla dorazit. Věci, co na festu zazněly, si můžete přečíst tady: http://buskersfest-basnici.blog.cz/


Jo a čtu Konec punku v Helsinkách /dost brzo, když to na trhu bylo už před Vánoci/ a mám z toho panku pankismu skoro chuť namastit si kolomazí marteny a vyrazit do Vagónu, ale neudělám to, protože moje malý nohy v těch botách vypadaj' pěkně blbě.