úterý 28. června 2011

Papundekl řekl

Rozpálené proutěné židle na terase. Sedám si. Čtu Zářijové růže. Napsal André Maurois, ale není září.
Procházím koridorem, míjím ženu s lalokem tak obřím, že si jej chci potěžkat. Vypadá jako lidský pelikán.

Večerní světlo usedlo na žolíkové karty.

Ranní probuzení. Vstal, sedl si na lehátko. Nechal mě, ať si dělám, co chci. Po chvíli přiběhl, v černém roláku, v černých kalhotech a s vlasy napůl rozcuchanými.
Zabořil se do mojí náruče.
"Tam byla vosa. Nebo nějakej jinej brouk!"
"Už je to dobrý ..."
"Chtěla mě bodnout."
"Neboj."
"Už tam není? Už je to dobrý?"
"Určitě." Ještě více se přitisknul. Pak zvednul čelo a řekl: "Tak ahoj!"

Dopolední Vyšehrad. Vozíčkář telefonuje. Zní velmi zoufale.
"Já nevím vůbec, kde jsem ... Aha, takže dvě zastávky odtud ... Není to bezbariérový ... Vyšehrad."

Sedíme u divadla v parku.
Malý chlapec skáče po lavičkách a my se bavíme o potratech.

Claro que si.

2 komentáře:

  1. se žolíkovejma umím supe kouzlo! (tupejž)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to musel být zajímavý den stejně jako když jsem se v uterý tak zgriloval že jsem nměl tušení kde mám šrajtofly

    OdpovědětVymazat