úterý 28. června 2011

Papundekl řekl

Rozpálené proutěné židle na terase. Sedám si. Čtu Zářijové růže. Napsal André Maurois, ale není září.
Procházím koridorem, míjím ženu s lalokem tak obřím, že si jej chci potěžkat. Vypadá jako lidský pelikán.

Večerní světlo usedlo na žolíkové karty.

Ranní probuzení. Vstal, sedl si na lehátko. Nechal mě, ať si dělám, co chci. Po chvíli přiběhl, v černém roláku, v černých kalhotech a s vlasy napůl rozcuchanými.
Zabořil se do mojí náruče.
"Tam byla vosa. Nebo nějakej jinej brouk!"
"Už je to dobrý ..."
"Chtěla mě bodnout."
"Neboj."
"Už tam není? Už je to dobrý?"
"Určitě." Ještě více se přitisknul. Pak zvednul čelo a řekl: "Tak ahoj!"

Dopolední Vyšehrad. Vozíčkář telefonuje. Zní velmi zoufale.
"Já nevím vůbec, kde jsem ... Aha, takže dvě zastávky odtud ... Není to bezbariérový ... Vyšehrad."

Sedíme u divadla v parku.
Malý chlapec skáče po lavičkách a my se bavíme o potratech.

Claro que si.

sobota 25. června 2011

Mi ricordo

bílej bulteriér

líže paty

tomu úsvitu těm holubům tý dece

a taky

šátku

žlutýmu květovanýmu

šátku

co si stará žena

váže pod povislý prsy

a šeptá

mi ricordo //


Včera jsem navštivila babičku, otevírala skříň, říkala: "Doprdele, to nejde votevřít."

Pak říkala: "Všechno je to na hovno!" a tvářila se jako svrchovaný láma. Mi ricordo.

pátek 24. června 2011

Cibulačka

Krájet slzy
z cibule
slzy
kropit je na odhalené pihovaté rameno
krájet slzy
z cibule
brzy
otírat rameno o záclonu po záchvatu
okno ji přibouchlo větrem
zmámeno
slzami
cibulemi
zaťatými v pěstičku
krájet slzy


Kolik mě je? Je mě blázen, nic víc. Dala bych si třešně, nemám na ně, došla bych si na ulici na záchod, nemám na něj, všude chtějí pět korun. Je mě blázen, nic víc. Kolik mě je? Blogspot mi ukládá koncept.

čtvrtek 23. června 2011

Bešamel, bež a mel



Včera jsem se po asi třinácti letech zase podívala do svojí mateřský školky, neboť tamější děti zahrály představení, které jsme s Dominikem, Honzou a Janou napsali. Byla to docela sranda sledovat.

Na závěr jsem dostala růžičku a kapesníček a pak jsme se s Tomášem přesunuli na vernisáž, kde to bylo celé velmi - - odhalené, šampaňské a roztodivné, ale proč by vlastně nebylo.

Dnes jsem tak nějak přemýšlela, jaký to je, bejt vůbec někdo dneska. Když si něco oblíkneme, hned se řadíme do nějaké sorty lidí. Vždy nás tedy bude někdo nenávidět. Slečny, co ohrnují nosík nade vším, považují každého, kdo má roztrhané šatstvo, za hipíka. Ti, co mají roztrhané šatstvo, mají každého za mainstream. Outdoorovci s kraťasama Rejoice chodí po Praze v pohorkách. Zlatá mládež je odsuzuje. Skejťáci s kalhotama po kotníky hulí trávu, hulí ji ale i hipíci. A ti, co mají dredy, podle většinové společnosti musí určitě hulit, i když brko neměli nikdy v ruce. Kdo se v tom všem má vyznat? Předsudky fungují líp než vysokorychlostní internet. A neumíme je vypnout.

středa 22. června 2011

Má lina & malina


Až budete mít chuť nic nedělat, zanechte facebooku a podívejte se prosím na www.cbdb.cz, zaregistrujte se a nadávejte se mnou. Ten server je snad úplně na hlavu padlý. Přišla jsem tam včera a hned jsem musela doplnit tamější archiv o asi dvacítku autorů, kteří mi ani nepřišli vůbec regionální nebo neznámí - tak třeba Nash a jeho Obchodník s deštěm anebo Alexandr Blok. Chápu, že tam nebyl Déry, Šukšin, Vailland a tak, ale i tak mi to celý přijde dost omezený. Přitom ten nápad je fakt hezkej, tak prosím, jestli budete mít chvíli kolem, narvěte tam co nejvíc autorů a knížek, jinak nebudou mít děti odkud opisovat obsahy děl do čtenářskejch deníků.

Jo a taky mě můžete ovívat.

Masírovat nohy.

A tak dál.

Znáte mě.

Čtu Ztracený obzor. Výtečný Conway, opravdu výtečný.

Vzpomněla jsem si, jak jsem seděli v Čase a byli ze školy na prášky a vymysleli jsme: "Terner Pilarová" místo "Pilar Ternerová" a přitom to vůbec není vtipný. Ale když jsem si na to teď vzpomněla, tak mě zahřálo to horký mlíko, co jsem tenkrát pila. Pokud to teda nebyl vaječňák. Což mě ještě víc nasralo, protože je mi ještě větší horko a navíc už zase vzpomínám na Josefskou, a to bych teda jako neměla.

Můj profil na cbdb: http://www.cbdb.cz/uzivatel-8968-inhalium

úterý 21. června 2011

Azurový hrozny



lehnu si

přikrytá záclonou

na azurové hrozny

pod mou vahou z nich

vytéká

průhledný jed

můj pohled mizí

za clonou

řas

a omšelých vět

čas

bolí

azurové hrozny se roztříštily

pod mojí lopatkou


Proč můj blb-blog nedokáže pochopit, že fakt nechci psát kursívou? Rududududu.

pondělí 20. června 2011

Cca do setmění

Nestačím se divit
zplesnivelým vzpomínkám
na chatě pod schody

tyčky z mikáda
zašelestily něhou
dnešního rána Nestačím se divit

peckám v paprice
a rtům
staré seschlé ženy
a muži
pod mou pokrývkou
je celý vysvlečený
ze své touhy po lepším

Nestačím
se divit svému kartáčku
že se neštítí čistit mi zuby
a že se klid neštítí
lechtat mě po nose
co promodral inkoustem

nestačím se divit

Náser na uložto.cz, nutí mě stahovat si stále víc a víc blbejch věcí. Nebo taky náser na torrenty. Dělám fakt prd. Stahuju si Tarnation.

Přečetla jsem Pokojskou. Nic moc. Přečetla jsem Na kratším konci ulice. Nic moc. No. A vytvořila jsem si účet na cbdb.cz a dostala jsem maturitní vysvědčení.

Včera jsme se s Tomášem děsili tak moc, že jsem se bála dojít si na záchod. Bylo to naprosto otřesný. Člověk je v noci úplně jinej než přes den, proto jsem se bála mnohem víc.

Dala bych si bonbony, ale posledních deset korun jsem dala údajné bezdomovkyni. Ještě navíc se slovy: "Aspoň si nekoupím bonbony!"
Jenomže teď!!!

pátek 17. června 2011

Pablb & paštika


domy jsou žlutý a

nakažený chlebem

jen kousek

Karlína

pod tím

nočním nebem

úsvit se zasmál

přikrytej komínem

šterkem to duní

ze stolu drobný vem

a z mýho potu

z toho se nenajíš

přesypy písku

a pořád blíž a blíž!


Klaus prej tvrdí, že stávka byla "trefou mimo". Mě by jenom zajímalo, jak vypadá taková trefa mimo, když trefa je trefa a mimo prostě bejt nemůže. Nebo mně aspoň vždycky přišlo, že trefa je prostě trefa, neboli zásah. A zásah je do cíle. Tak buď je to třeba střelba mimo, anebo prostě trefa. Nebo prostě mohl říct, že pláčou na špatným hrobě. Vím já?

Achjo.

Nevím, co číst.

úterý 14. června 2011

Bešamel

Tupejž mě zas po dlouhý době naučil pít pivo a pak s tím jedním běžel Žižkovem za Anoukou, zatímco pršelo a všude začínalo bejt už fakt šedo.

Včera jsem slyšela ženskou, jak vzdychá při sexu. Stála jsem na balkoně a jedla salát. A ty vzdychy a řevy se odrážely od jedný stěny k druhý jako pingpongovej míček. Vykouknul mladej kluk z vedlejšího domu, tak jsme poslouchali spolu. Bylo to zvláštní, že ty vzdychy zněly fakt jak z filmu - takový to klasický /: och-och-óó:/ co je v každý romantický komedii.

Bylo mi k smíchu.

Včera jsem si k červenému kartáčku koupila nový mezizubní a nevím, jak to červený kartáček snáší. Červený kartáček má teď výsadní postavení v hrnku, co mi dal Tomáš k měsíčnímu výročí od našeho rozchodu kdysi dávno (ještě s paklíkem brček), ale mám strach, že mezizubní kartáček už červenýmu kartáčku trochu překáží.

Uvidíme, kterýmu kartáčku ráno zbudou štětiny.

pondělí 13. června 2011

Mák v televizi

Zase další změna vzhledu Inhalia. Snad vydrží dýl než ty předchozí.

Žena má černé jednodílné plavky, žlutou sportovní koupací čepici a v oblasti třísel tečky z vyholení. Musela do lázní přijet teprve dneska.

Nejprve ponořila do vody špičku chodidla a pevně se držela stříbrných madel.

Obvyklost tohoto bazénového výjevu ho zaujala.

Potom ponořila celé tělo do vody. Její rty se ve vodě rozpustily a přilnuly k jeho papírově bílé pokožce.

Vyplula.

(z nejnovější povídky)


Holčička, co stála ve frontě za mnou, si kupovala plastelínu. Chyběly jí čtyři koruny. Pán, co stál za ní, řekl: "Já jí to doplatím. Kolik potřebuješ?"
"Čtyři koruny."
"Tak tady."
Prodavačka vypadala překvapeně neobvyklostí toho výjevu.

Nebylo mi z toho, co se stalo, hezky po těle. Viděla jsem na holčičce stud, na pánovi rozpaky ze studu, viděla jsem sebe i ostatní, že je překvapil ten dobrý skutek.

Musíme dospět. Naše země, my, naši potomci, vůbec. Máme pošroumané sebevědomí, neumíme být dost dobře hodní jeden na druhého. I když to bylo krásné, co ten pán udělal, nebylo mi z toho dobře po těle. Působilo to smutně.

Promodralá rána, zelené večery

Nutscracker
Představ si, že při koukání na akční film sám rozhoduješ o tom, kdo koho zastřelí. Jenže co by se stalo, se scénářem, kdyby hlavního hrdinu zastřelili hned v první scéně? Kdybys zkrátka měl opravdu naprostou svobodu volby, mohlo by to vést k velmi smutným koncům. A umění má člověku přinášet radost, a ne žal.

Monstradamus
Přesně tak. A dokonce i když nás rozesmutní, musí nám ten smutek přinášet radost.

neděle 12. června 2011

Sukulentilky

Když mi bylo pět let, dal mi jeden kluk ve školce malej kaktus. Vykořenil.

Když mi bylo asi osm, dala mi kaktus babička. Vykořenil.

Když mi bylo sedmnáct, dala mi kaktus Martinina máma. Vykořenil.


Jeden pán měl kaktus od malička, když mu bylo pětadvacet, kaktusu bylo tak dvacet. Byl velký a dužnatý. Pán se stěhoval. Během stěhování kaktus vykořenil. Hlína se všude rozsypala. Pánovi to bylo moc líto.

Kaktusy asi vykořeňují, když se i jejich majitelé cítí vykořenění. Proto si kaktus pořizujte jen ve chvílích jistoty. Mně zatím bohatě stačí můj červený zubní kartáček.

pátek 10. června 2011

Pro saze, no


Byla jsem venčit psa. Nemám vlastního psa, jen si ho občas půjčuju. Tak jsem ho šla venčit a on najednou někam odběhl. Vím, že se nezaběhne. Nikdy mi neutekl.

Ale nevracel se.

Nějaký muž opodál se mě ptá: "Nebyl váš, ten bílej psík?"
Říkám, že jo. Říká: "On zapadl támhle."
Beze slov se vydal ho hledat. Pes byl ve vodě a topil se. Myslela jsem, že psi umí plavat.

Muž ho vytáhl jen tak tak. To už kolem mě stálo víc lidí a spolu se mnou pozorovalo mužovo počínání.

Muž držel psa v rukou, pes byl celý promočený, klepal se. Překvapila mě obětavost toho neznámého pána. Když nesl psa přes přechod, který vedl k nám, dokonce se k němu nenápadně přitisknul bradou. Asi má opravdu rád psy.

Pes se polekal této přehnané něhy. Jednak jí, jednak auta, co zatroubilo v dálce. Vyklouzl z přívětivé náruče a vrhl se na silnici, chtěl pelášit pryč, srazil se s předním nárazníkem auta. Bylo po něm.

Stála jsem mezi lidmi a netušila, co mám dělat. Světlo bylo nažloutlé a načervenalé, kolem rostly šípky, měly na sobě květy.

Dala jsem se do pláče. Lidé se pomalu rozcházejí. Muž krčí rameny.

Zabzučela televize a máma vypla pořad. Podívaly jsme se na sebe s očima plných slz.

"Nejde to ještě nějak zařídit, aby ...?" ptám se.
"Ne, nejde."

Jdu se projít kolem domu, je tma a brečím. Ten pes mi přirostl k srdci. Asi hlavně proto, že jsem ho nevídala moc často.

Ozve se rána. Popeláři. 5:45 ráno. Jdu vykouknout z okna, stojím za záclonou a teprve si uvědomuju, že to byl sen.

Celý den chodím jako bez duše. Píšu Tomášovi, ať se hlavně o Montyho stará. Mám o něj strach. Byla jsem nakoupit a viděla dva psy velmi podobné Montymu, oba jsem si hladila. Jednomu jsem vyvlíkla tlapu z vodítka, měl jsi zamotanou.

Teprve díky tomu snu mi došlo, jak moc pro mě znamená pes, kterýho válím po lině, nutím ho, aby vrčel, šťouchám ho a podebírám dlaní a hrozím mu pěstí a říkám mu: "Ty debylyto! Ghué!"

Jestli máte psa, tak ho teď pořádně pohlaďte a řekněte mu, jak ho máte rádi. Bude tomu rozumět.

Monty:

čtvrtek 9. června 2011


Z klína jí vytéká výstelka těch, kteří prominuli. Hřbetem se opírá o stěnu, v bolesti se prohlubuje vráska mezi obočím. Na zem, na šedou lesklou zem pokrytou linem, dopadá výstelka těch, kteří promíjí. To jsou ti vaginální orli, co --- a víc neřeknu.

Nikam se mi nechce, chce se mi akorát tak psát, jíst, psát, jíst, začínám pořád nový štyky, až mě to dere, beztak psát neumím, tak co.

Vyčistím si na cestu zuby červeným kartáčkem - mám dojem, že si je čistím dnes už potřetí.

středa 8. června 2011


Jeho máma má Bechtěreva, jeho táta umřel na raka. Proto se pořád tak hrbí a bojí.

Na hodinách kostela na Jiřáku právě odbila půlnoc. Těma větama, kterejma uvozuju dnešní článek, má začínat moje další povídka. Nějak jsem se poslední dobou v tom psaní rozprasila. No. Ne že by mi to moc šlo.

Co je podstatné, je to, že mám nový zubní kartáček, a ten změnil doslova od základů můj život. Minulý měsíc jsem měla zelený kartáček Spokar. Zapomněla jsem ho na chatě, proto jsem jej nahradila novým, červeným, za 16.90 (střední tvrdost).

Kdykoliv jsem viděla svůj zelený kartáček, řekla jsem si: "Jako co?"

Červený kartáček mě však přiměl uklidit si pokoj, utřít prach a tak různě. Nechápu, jak to dělá. Podporuje mě v psaní, mám vždy radost, když ho vidím. Schválně si nechávám dveře do pokoje otevřené, abych na něj viděla, i když jsem v jiné místnosti. Jo, než se zeptáte, tak jo, nenechávám si kartáček v koupelně. Nevím proč vlastně.
Díky kartáčku mám teď na stole konečně volno. Řídí můj život. Má mě v moci. Je to uklidňující, jen nevím, co budu dělat, až se roztřepí.

úterý 7. června 2011

Scénické pomazánky

Beztak jsem toho Šukšina četla, abych si mohla na závěr vychutnat tu Červenou kalinu.

Moje hysterie z fildy vyprchala, když jsem si dnes vyzvedla na poště dopis, v němž stálo, že jsem přijata na FHS. Přinejhorším si tam rok posedím, i takové věci se dějí. No. A tak.

Až tohle dopíšu, půjdu si koupit něco sladkýho a pak dočtu Dopisy od panenky. To jsou údajně dopisy, co psal Kafka pro tu holčičku, jak se jí ztratila panenka. Ale já moc nevěřím, že se dochovaly. Spíš to bude fabulace, což mě od čtení odrazuje, vlastně jsem přesvědčená, že to Kafka nenapsal, tak proč to vlsatně čtu, žejo. Je to pro mě až MOC skutečný. A vůbec. I kdyby mi teď někdo chtěl nakecat, že to opravdu psal, z principu mu neuvěřím.

Zašla jsem do copycentra a nechala si svázat 26 stran svejch keců, jmenuje se to Sebraný kecy a jsou to moje kecy. Měla jsem z toho nejprve fakt radost a teď už mě to zas tak nebere.

No a až dočtu ty dopisy - vono jich, pravda, moc neni - tak si budu číst Viktora Pelevina a jeho Helmu hrůzy. Navnadila mě k tomu kupodivu maturita, neboť v didaktickém testu byl z této knihy úryvek. No, takže tak.

A svítí mi slunce do pokoje a praží na mě, ale když si zatáhnu roletu, jsem tu jako v kobce!!! To píšu proto, aby se štítek náš vezdejší Náser ještě zvětšil.

pondělí 6. června 2011

Kostnatý drát

Po zběžném prolistování modelových testů na FFUK - obor bohemistika, kam dělám zkoušky devátýho, se mi udělalo trochu mdlo. Hodně starších a zkušenějších lidí mi říkalo: "To zvládneš, prosímtě, vždyť se v tom vyznáš."
Hovno se vyznám -- hovno svoboda, hovno -- a tak dále.
Ještě tak trochu bych si mohla věřit v tom literárním oddíle, kde se ptají na různé knížky a tak vůbec. Skonám ve chvíli, kdy budu muset určovat metrum, dělit slova na morfémy anebo hledat básnické ozdoby. Mám k těmto činnostem odpor, ježto o literární hodnotě děl prd řeknou. A tak vůbec. Zase další školometská zkouška, kterou neprojdu, protože nejsem školomet. O zájmu o literaturu to nevypovídá. Nebo nemám zájem o literaturu. Nebo spíš mám nedostatečný zájem.

Viděla jsem dnes film Fígle a líbil se mi. Tentokrát mi skutečně vadily hloupé řeči těch, kteří zjevně mají pokrk poetických-tragikomických snímků. Já jich mám občas taky pokrk, ale tohle bylo přece jenom v něčem výjimečné. No rozhodně lepší než třeba Roming, co se o to snažil. Polské Fígle měly skvělou atmosféru a tak vůbec se mi moc líbily. Snad zas někdy ---



Byli jsme v ZOO. Viděla jsem krmení hrochů, což vyřešilo náplň mého života zas na několik dlouhých týdnů (až do té chvíle jsem žila z pohlazení anglického buldoka s tuhou kůží). Byli jsme taky na koncertě kapely Pumpa - www.pumparock.cz - v níž hraje náš milovaný školník. Šli jsme, pravda, jen já, Anča a Tomáš. Když jsme zjistili, že vstup je 130,- a nevíme, co hrajou, tak jsme se prošli Prahou a pak čekali do půlnoci, zakalili a byli blbý. Mě na tom nejvíc bavilo paradoxně to, že jsem se oblíkla jako starej rocker a skutečně jsem mezi nima nebyla k rozeznání. Vypadala jsem jako patnáctiletej kluk v triku kapely Kiss (za 30 ze sekáče), černejch úzkejch džínech, Martenách a půjčeným pásu s pyramidama. Anča vedle mě furt fňukala: "Ty mě zmlátěj', já jim to na vočích vidím. Vidíš to? Mám fialový triko a voni přijdou a řeknou, že ze mě vymlátěj' tu fialovou."
Pak jsem jela na chatu, kde jsem si četla /místo učení na blbý sakra do háje přijímací řízení na čjl/ Rusáky, přejedla se buřtem před spaním /náser skoro jako wafle a truskawki loni v Polsku/ a taky se tam na mě přisálo klíště - na stehno, kdybyste si chtěli zkontrolovat, zda ho tam taky nemáte.

Tak, a teď jdu nadávat na Josefskou, že nás tam češtinu víc neučili, pak budu nadávat na sebe, že jsem na češtinu nechodila (byla poránu, sakra!) a nakonec jim budu na fildě máchat před obličejem lejstrem, že mám z češtiny maturitu za jedna (to lejstro nemám, tu jedničku jsem si nezasloužila a navíc je to nezajímá). Nakonec si vzteky strhnu další klíště a přijímací řízení strávím v kómatu. Von ten výsledek bdue stejnej, tak co.

hodim si lano
skončim až ráno
hlavně že žiju
trochu se sestřelim
ať to má cíl
ať to má styl
tělo do hrobu
musí jít zhuntovaný
(Pumpa)

středa 1. června 2011

Předprseň

Divné zjištění, že Šukšin mě baví víc než Joyce nebo třeba i jiný věci, co jsem za poslední dobu četla. Státní maturita dnes -- už mi to vadí, vadí, vadí.
Už měsíc nemám facebook a nehodlám to měnit.

Seděli jsme v Čase a vymýšleli hlouposti. Jakože koho všeho ještě Mácha pical nebo jestli říkal i fikal a taky co jak bylo, dokázali jsme si odpovědět téměř na vše. Hodlám si zajít do copy centra nechat svázat svoje veršíčky, aby to bylo hezky takový masitý v knížečce, snad se k tomu jednoho dne dokopu. Pupupu.

cítím jak

pode mnou rezonuje ulice

cítím jak

můj zelený

svetr zní

hlukem aut

a

předprsní

to cloumá

budu se stěhovat

a na nohou

mám místo bot pytle z juty

budu se stěhovat

do bytu

co je šedo-žlutý

budu se stěhovat

na cestu

si beru kabelku

made in Italy

cuknul mi koutek v nádechu

a verše svítaly