středa 4. května 2011

Puškvorec & skořice

Asi začnu chodit na zumbičku a na frapéčko. Začíná to bejt nějak v módě.

Povečeřela jsem právě bramborovou kaši s masitou přílohou a něco mě vrhá - asi šlupky od brambor - do stavu vnitřní spokojenosti, což není správně, neboť, jak psal Adam, bude ta maturita a já se rovněž nezačala učit a ještě jsem spokojená a - jak říkají staré dámy - mám v bříšku jako v pokojíčku.

A už to tu omílám a už je to trapný.

Do školy jsem šla jenom na dvouhodinovku češtiny a pak jsem měla před obědem prostoj, i zastavila jsem se na akádě, kam sice vůbec nepatřím, ale můžu se holedbat tím, že odtamtud někoho znám -- byla tam v prvním patře hned naproti Vraždění na ostrově Chios (z toho taky maturuju) výstavka prací dětí od šesti do dvanácti let a bylo to konečně nějaký pokoukání.

Sedmnáctkou jsem jela s Klárou a popovídaly jsme si o ledvinách.

A nevím, jestli o tom mám mluvit takhle otevřeně, ale po několika snahách o zrušení facebooku se dnes konečně cítím jako svobodnej člověk, neboť facebook nemám a nemám ani nutkání se do toho bílo-modrého světa zase vracet. Což je milé. Líbí se mi to. Trvá to, pravda, od neděle. Ale doufám, že už napořád. Bylo to pár let otročiny v tý velký změti informací, kde se o mně každej mohl dozvědět všechno.

Dnes jenom doufám, že se mi nikdo nevloupává do mailu.

Moje básně ztrácí kadenci a přestávají být básněmi.
Je to v prdeli, anebo je to přechodné? Kdo ví, kdo ví.
Poměr věty hlavní. Měla bych taky vědět jakej, že.

Žádné komentáře:

Okomentovat