sobota 28. května 2011

Postranní ponožky

Díky Apolinnairovi, Morgensternovi, Škrétovi, Harvey Milkovi, Kerouakovi, skupině Ztohoven, Honzovi Ch. a konstelaci vesmíru jsem nakonec udělala školní část maturity.
To bylo tak.

Do tří rána jsem si četla Apolinnaira s tím, že se beztak nic nenaučím, četla jsem si celý Alkoholy a vůbec. Pak přijdu na češtinu a vytáhnu si uměleckou avantgardu. Nejdřív chci brečet, ale pak mi dojde, že uměleckou avantgardou není míněn Machar a spol, ale že to jsou právě tihleti ... Měla jsem poznat text a shodou okolností to bylo Pásmo a Eiffelka, měla jsem chuť jít políbit všech dvacet prsů Tiresiových!
Na angličtině jsem si vytáhla otázku 20. Zhrozila jsem se, protože to už je moc vysoko. Byly to nějaký Sights in the USA. Snažila jsem i podřezat žily na potítku anglickým slovníkem, ale nešlo to. Tam právě mi zachránili kůži beatnici a San Francisco a rovněž Harvey Milk a jeho movement, potom Capote a New York, vlastně jsem to celý vymýšlela z literatury a filmů, jinak jsem moc netušila, co v Americe je. Naštěstí jsem pořád mlela a neslyšela se.
A dějiny umění. Modlila jsem se v impresionisty, protože ty umí snad každej. Jenže ejhle - otázka 13, české baroko. Chtěla jsem, moc jsem chtěla, umlátit se Pijoanem a zemřít v mdlobách. Ale pak jsem si řekla, že je to jedno, že na čtyřku to dám prostě vždycky. Tak jsem opět začala vymýšlet všechno z toho, jak se tenkrát v tom baroku u nás psalo (měla bych si zájmy rozšířit taky o něco jiného, moc dlouho mi to už procházet nebude), pak jsem nalistovala pár obrázků. Bohužel u toho to neskončilo. Ještě mě čekala obhajoba, která má trvat čtvrthodinu. Už jsem měla v krku vyprahlo, dusila jsem se, bylo mi blbě.
Opřela jsem se o židli pořádně, koukala na modrý oči naproti a spustila ty největší bláboly svýho života. Chtělo se mi každou chvíli brečet.

"Moje fotografie MAJÍ divákovi položit otázku, proč je jedna černobílá, jiná naopak má nepřirozené barvy, zda dnešní vztahy jsou upřímné, no, a to si vemte, ta ROZVODOVOST!!!"

A když jsem domluvila, tak všichni pokývali a někdo dokonce řekl: "Ale tohle bylo náhodou hezký ..."

Pak jsem obhajovala svoji teoretickou práci.

"Byla jsem dotázána na pojmy jako například experimentální fotografie. Na tomto místě bych ráda zmínila práci letošního diplomanta AVU Jana Chlupa ..."

A další den: "Co? Fakt? Hej, Martine, já byl v Bětčiný maturitě!!!"

No a pak slavnostní vyhlášení. Už jsme tam jen tak postávali a pak někdo najednou řekl moje jméno a já už sklonila hlavu tak pokorně jako vždy, když dostanu blbý známky, jenomže jsem dostala samý jedničky, což naprosto nechápu a mrzí mě to tady takhle psát, ale ani si to moc nezasloužím, když povážím, že někteří se na to učili čtvrt roku a já jsem se akorát čtvrt roku vztekala.

A protože to každej věděl, tak se taky dost lidí začalo smát a cestou po chodbě se ozval rykot: "No tomu bych nikdy nevěřil, že zrovna ty!!!" a vlastně hodně lidí mi to říkalo.

Ona to přece jenom asi je zkouška dospělosti tím, že to není o znalostech, ale o tom, co si uvaříme z vody a jak to podáme. Já jsem použila u maturity první gymnaziální pravidlo, co jsem se před osmi lety naučila - moc se nesnaž, nic neřeš, nebuď horlivá. Docela mi tenhle přístup vyhovuje, snad ho ještě někdy uplatním.

5 komentářů:

  1. gratuluju :-) ta černobílá fotka ve mě vyvolává otázku, jakou barvu má ta špedlíková hlavička

    OdpovědětVymazat
  2. gratuluji. nenápadně tě čtu už nějakou dobu a musím říct, že mi bylo jasné, že s tím nebudeš mít problém :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Dobře / vtipně podná maturita ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Gratuluji. Maj nějaký nový význam nové uzávěry na lahvých od coly a jiných společných značek. Rozhodně dobré vědět že člověk má maturitu a nemusí již vůbec nic řešit. Tak to u mě bylo a ted i je. No stress.

    OdpovědětVymazat