úterý 31. května 2011

Ovidius Maso

Tak je to zpečetěný. Podle http://en.wikipedia.org/wiki/The_Intelligence_of_Dogs je buldok jedno z nejméně bystrých plemen. Umístil se na 78. místě z osmdesáti. Je fakt, že asi moc chytrej nebude, ale stejně jich chci tak dvanáct.





Dneska byla maturita státní. Asi se umístím někde za buldokem. Jako -- hezký to bylo přečíst si u toho Blatnýho (byl tam úryvek z Bixley), deník Woolfový (a měla s tím Joycem přece trochu pravdu) a kus Viktora Pelevina. Ale taky mě to pak už hodně unavovalo a nebavilo a představa zítřejší angličtiny mě dost durdí.



Furt se mi všichni smějou, že si píšu čtenářskej deník. Ale! Vono je to tak lepší.
Nedávno se mě táta ptal:
"To je z knihovny, tahle knížka, že je v obalu?"
"Ne, ta je od nás."
"Aha -- tak to bude moje -- to jsem NĚKDY čet'."

Si představuju, že když si budu psát knížky, co přečtu, tak si to budu někdy i pamatovat. Ale kdo ví, pravdaže. Rurururududududu.

Včera jsem viděla Perzekuci a nic moc. To o dost spíš 12:08 Na východ od Bukurešti. Rumuni asi budou sympatickej národ. Snad tam mají taky buldoky ...

sobota 28. května 2011

Postranní ponožky

Díky Apolinnairovi, Morgensternovi, Škrétovi, Harvey Milkovi, Kerouakovi, skupině Ztohoven, Honzovi Ch. a konstelaci vesmíru jsem nakonec udělala školní část maturity.
To bylo tak.

Do tří rána jsem si četla Apolinnaira s tím, že se beztak nic nenaučím, četla jsem si celý Alkoholy a vůbec. Pak přijdu na češtinu a vytáhnu si uměleckou avantgardu. Nejdřív chci brečet, ale pak mi dojde, že uměleckou avantgardou není míněn Machar a spol, ale že to jsou právě tihleti ... Měla jsem poznat text a shodou okolností to bylo Pásmo a Eiffelka, měla jsem chuť jít políbit všech dvacet prsů Tiresiových!
Na angličtině jsem si vytáhla otázku 20. Zhrozila jsem se, protože to už je moc vysoko. Byly to nějaký Sights in the USA. Snažila jsem i podřezat žily na potítku anglickým slovníkem, ale nešlo to. Tam právě mi zachránili kůži beatnici a San Francisco a rovněž Harvey Milk a jeho movement, potom Capote a New York, vlastně jsem to celý vymýšlela z literatury a filmů, jinak jsem moc netušila, co v Americe je. Naštěstí jsem pořád mlela a neslyšela se.
A dějiny umění. Modlila jsem se v impresionisty, protože ty umí snad každej. Jenže ejhle - otázka 13, české baroko. Chtěla jsem, moc jsem chtěla, umlátit se Pijoanem a zemřít v mdlobách. Ale pak jsem si řekla, že je to jedno, že na čtyřku to dám prostě vždycky. Tak jsem opět začala vymýšlet všechno z toho, jak se tenkrát v tom baroku u nás psalo (měla bych si zájmy rozšířit taky o něco jiného, moc dlouho mi to už procházet nebude), pak jsem nalistovala pár obrázků. Bohužel u toho to neskončilo. Ještě mě čekala obhajoba, která má trvat čtvrthodinu. Už jsem měla v krku vyprahlo, dusila jsem se, bylo mi blbě.
Opřela jsem se o židli pořádně, koukala na modrý oči naproti a spustila ty největší bláboly svýho života. Chtělo se mi každou chvíli brečet.

"Moje fotografie MAJÍ divákovi položit otázku, proč je jedna černobílá, jiná naopak má nepřirozené barvy, zda dnešní vztahy jsou upřímné, no, a to si vemte, ta ROZVODOVOST!!!"

A když jsem domluvila, tak všichni pokývali a někdo dokonce řekl: "Ale tohle bylo náhodou hezký ..."

Pak jsem obhajovala svoji teoretickou práci.

"Byla jsem dotázána na pojmy jako například experimentální fotografie. Na tomto místě bych ráda zmínila práci letošního diplomanta AVU Jana Chlupa ..."

A další den: "Co? Fakt? Hej, Martine, já byl v Bětčiný maturitě!!!"

No a pak slavnostní vyhlášení. Už jsme tam jen tak postávali a pak někdo najednou řekl moje jméno a já už sklonila hlavu tak pokorně jako vždy, když dostanu blbý známky, jenomže jsem dostala samý jedničky, což naprosto nechápu a mrzí mě to tady takhle psát, ale ani si to moc nezasloužím, když povážím, že někteří se na to učili čtvrt roku a já jsem se akorát čtvrt roku vztekala.

A protože to každej věděl, tak se taky dost lidí začalo smát a cestou po chodbě se ozval rykot: "No tomu bych nikdy nevěřil, že zrovna ty!!!" a vlastně hodně lidí mi to říkalo.

Ona to přece jenom asi je zkouška dospělosti tím, že to není o znalostech, ale o tom, co si uvaříme z vody a jak to podáme. Já jsem použila u maturity první gymnaziální pravidlo, co jsem se před osmi lety naučila - moc se nesnaž, nic neřeš, nebuď horlivá. Docela mi tenhle přístup vyhovuje, snad ho ještě někdy uplatním.

pondělí 23. května 2011

Hans Christian Understand

Poslouchám písničku Coitus Interruptus a vzpomínám na to, co psal Tibor Déry -- kolona aut se táhla jako koitus interruptus, už si to moc nepamatuju, tu knihu jsem někde zašantročila při stěhování. Což mš teď, když jsem si na ni vzpomněla, mrzí. Hlavně že Petra a Lucii tu mám, že.
Musím ji zas někde najít.

Poslouchám Collapsing New People - - říznutý Neubautenama. Jako správnej industriál mi to brzo způsobí explozi hlavy. Ani do toho moc nemlátí, spíš to mám moc nahlas. Ani to není moc industriál. Spíš chci znít chytře.

Taky jsem správně chytře koukala na filmovej klub místo učení. Na Všichni, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem.
Kritika od člověka, kterýho vypráskali z FAMU, je nemístná, ale stejně si dovolím poznamenat, že ten film byl zezačátku úplně nádherně rozehranej, následná intimní lyrická a ufňukaná atmosféra, která nechává diváka dost mimo mísu, tomu ubrala, závěrečný titulky s pohledy na francouzskou krajinu už připomínaly Lonely Planet. Navíc byly střižený hned po záběru transky lezoucí z vany, záběr, který jsem vidět nemusela; ne pro obscénnost nebo pro cokoliv, spíš pro mě osobně ztrácel význam. Ostatně, celá ta postava transky ztrácela význam. Ke konci už si film liboval v divnostech ... kterých zezačátku neměl zapotřebí. Zezačátku mi dokonce ani nevadil punc té dnes tak oblíbené homosexuální tématiky. Měli je nechat v tom vlaku celou dobu. Jenže po bitvě je každej generál, kdybych to psala já, tak by ... radši ani nechci vědět co.

Už ať je po všem. Utírám si prach, luxuju, čtu si, rovnám si knihy podle barev. Jinak nic nedělám. Akorát sedím na židli u vokna a občas hrábnu do Prokopa a tak ... Pan Prokop je skvělej. Ale už jsme spolu moc dlouho.

Před rokem mi na knižním veletrhu dali jen tak zadarmo knížku od Karla Pecky. S předmluvou Václava Černýho. Ta paní z Atlantisu se toho asi chtěla zbavit a já si zrovna kupovala nějakou neoblíbenost - tuším že knížku o Kunderově knížce - a tak mi dala tohle a pak ještě Pražskou eklogu. Jsem si na to vzpomněla, protože mi vadí, že Pecka má obal černý a Kotvun bílý, takže nejsou ty knihy pohromadě, třebaže je spojuje takovýto osud, jak se mi dostaly do hnátů.

Taky jsem našla na ulici knížku od Klicpery. Ta má meruňkovej obal.
Jak říkal Tomáš, že říkal Duchamp, že si stojan na lahve vybral jeho -- tak mě si vybrali tihleti. Myslím, že si mohli vybrat mnohem líp.

neděle 22. května 2011

Křidýlka motýlka a další

Čtu si od Joyce Portrét umělce v jinošských letech. Taky nás byl navštívit Julčin Balík, dostal vodu, kapala mu z tlamy, nakapal na lino, máma říkala: "Ty jsi blbej, co?"

Spala jsem do tří čtvrtí na jednu, pak jsem se vzbudila bolestí a byla jsem mimo, snědla nudlovou polívku a byla jsem mimo.

Moje setrvání na jistých literárních serverech už začíná bolet kdekoho. Včera jsem si řekla, co se asi stane, když budu negativní. Ne že bych běžně nebyla, ale docela se bráním komentářům.

Kdosi měl báseň nazvanou Alkoholy // napsala jsem, že Apolinnaire to měl lepší. Asi do minuty mi přišla osobní zpráva, že Apolinnaire psal v deliriu a kecykecy. K další básni, pojednávající o motýlkách a jejich křidýlkách jsem napsala, že je to infantilní. Bylo mi řečeno, že to byl záměr. Napsala jsem tedy, že je to naivní a už se mi nikdo neozval.

Dost často taky lidi argumentují slovy, že jsou nepochopenými umělci, a to už bych pak blila.

Já to nechápu.
A ještě míň chápu, proč tohle dělám, když by ze mě co nevidět měla vypadnout maturita. Jdu koukat na obrázky domečků z 20. století.

sobota 21. května 2011

Rolls Joyce

Myslím na Cézanna a Jesenina a Daumala s Weinerem, ale hlavně dnes na Jamese Joyce. Na něj myslím tak nějak od rána nebo odpoledne. Pak jsem si vybavila scénu z filmu - jak tam Suchařípa vypíná Janžurovou ovladačem a jejich dcera čte Joyce v originále. A že vůbec nevím, z čeho to je. Beztak jsem se to pokoušela zkusit - ale náš ovladač na kolemjdoucí nefungoval - ani je nezesiloval nebo nepřepínal.

V obchodě, kam mě zavedla Zdenka, si nějaká holka zkoušela šortky a byly jí celkem těsné, přišla za ní máma a koukala, jak to vypadá, pak přišel nějakej chlápek, asi otčím, plácal tu holku po zadku, bral šortky za pas a vytahoval je co nejvýš -- ten pohled nebyl hezkej, vlastně to byla ohavnost.

A pak ještě jeden. V metru, béčku. Sedí naproti mně žena, co při mluvení zvedá obočí a mžíká řasama a kroutí kotníkama na podpatkách - jenže jí je šest let a vypraví, co bude mít z přírodovědy a co z češtiny na vysvědčení. Na víčkách má žlutý stíny, nehty má nalakovaný. Pěšinku má pečlivě oddělenou, sukni vykasanou. Jede s babičkou.

"To tvoje jídlo dneska -- musíš víc jíst," říká babička.

Pak se občas zahlídnu v odrazech -- jak jsem neučesaná a na sobě mám oblečení za 30,- . Tak mám chuť tu holku vzít třeba do lesa a házet po ní šišky, jenom opatrně. Nebo taky do obory, kde mají prase. Do učňovský cukrárny a pořádně se přežrat. A taky do sekáče, aby viděla, odkud lítají moli.

Jely s babičkou do Národního, asi na odpolední představení nějakýho Louskáčka nebo bůhvíčeho. Babička říkala: "Jedeme pozdě, ale musíme se ještě stavit v Tesku, aby sis koupila nový gumičky do vlasů.
Večer snad budeš jíst."
"Palačinky jo."
"Tak koupíme rovnou i jahody.
No jo, jedeme pozdě, já jsem vždycky, když hraješ, zvyklá jezdit dřív ..."
Tak si jeďte, no ...

A pak se večer chci kouknout na film a v něm je ta scéna s ovladačem a taky James Joyce a tak. Bylo to Ene Bene od Alice Nellis.

Děkuju moc všem, co jste mi přáli k narozeninám - už jsem stará páka. Máma mi dala krém na obličej. Tak jsem s enamazala a dělám odlesky.

Viděla jsem čtyři mopse. A buldočka. Hnědýho. A včera Blixu v ateliéru.

čtvrtek 19. května 2011

Manicheistické BANG BANG

Je mi horko a mám rozbitý rolety. Do mýho pokoje praží jak do skleníku, jsem z toho tak vzteklá, že jsem se začala i učit.

A podotýkám, že nesdílím to nadšení z Imaginárních lásek. BANG BANG BANG!
Bylo to tak --- tak --- manicheistické! Ale ony dnes jsou tyhle filmy v módě - totéž třeba A Single Man. Hážu to jistě neprávem do jednoho pytle. A to bych řekla, že Imaginární lásky překvapily aspoň tím, že je točil velmi mladý režisér. Single Man akorát těžil z Colina Firtha a podobal se módní přehlídce - to bude asi tím, že je točil né zas tak mladý módní návrhář.

Asi bych si měla sehnat šaty na maturitu, vona ta moje školní uniforma, co jsem měla včera na zahájení, už je docela stará -- nosívala jsem ji v patnácti.

středa 18. května 2011

Filmy jilmy a tak vůbec


Tak jsem si tady na blogu zavedla štítky a připadám si s nimi chytře.
Dělám hovno.

Ale kdybyste věděli! Na ranní zahájení maturit jsem se doprskala dokonce včas a to je dost co říct. Pak jsem přišla domů a usnula jsem a bylo mi zase jednou fakt zle, zdál se mi sen o školní besídce a o tom, že mám v bytě varana a dávám mu pusy na ten divnej vějířkatej krk --
pak jsem se probudila a někdo skutečně klepal a pak chodil po bytě a byl to pán, co měří plyn.
Říkal: "Jsem z plynové pohotovosti, jde vám plyn?"
A já malá, promodralá, jsem si myslela, že to plyn mě otrávil, jenomže plyn nešel až hamba.

V negližé pod palmama

Třískám nádobím

Umřels nad ránem

a jenom já to vím

jenom já to vím


Viděla jsem za tu předmaturitní dobu TOLIK filmů, jako například: Nenápadný půvab buržoazie, (opět) Přelet nad kukaččím hnízdem, Goyovy přízraky (moc mě to nebralo), 3 sezóny v pekle (to jsem čekala, že si u toho sním vzteky obě ruce, ale kupodivu mě to vůbec neštvalo) a tak dál ---
postrádám svoje dývýdýčko Mefista od Szába, což mě mrzí, jinak bych ho sjela napětkrát.

Teď jsem si jak blázínek nahlas říkala maturitní témata z angličtiny, došlo mi, že neumím anglciky, tak se půjdu zahrabat -- a co teprv ty dějiny umění, no jéjej ...

pondělí 16. května 2011

Milovanie

Jsem čím dál nafouklejší, o tom žádná. A podobám se svýmu šnečkovi.
No jo, no.
Achjo.

hledám tě všude i
mezi námi

i mezi tvářemi
co se natahují k polibku
mezi doktory
co se
rozeběhli na JIPku
dokud taky jejich těla
nezreznou
kortikoidy
dokud ještě
znají svoji tvář

ale to se stane kdekomu
že zapomene na scénář

Nevím, co tím sleduju, když sem dávám polofragmenty svejch polobásní. Kdybych aspoň nebyla furt větši bublina.

Hrozná věc dnes.

Int. obchod, den

PÁNEČEK: Zastav! Úkaž tážku!
T: E?
B: E?
PÁNEČEK: Ukaž tážku!
T: Vy ale nemáte právo mi koukat do tašky.
PÁNEČEK: Pojď sem a úkaž tážku!
B: Aspon vykejte ---
T: Jo, aspoň vykejte, to je slušnost.
PÁNEČEK: Úkaž tažku!
PRODAVAČKA: Děje se něco? Někdo pípal?
PÁNEČEK: Ne, ukáž tážku.

Nechce se mi to vypisovat celý, abych to moc nezfabulovala, v zásadě šlo o to, že jsme byli dotázáni na obsah tašky nějakým podivným mladým ruskojazyčným bodyguardem - až jsme řekli, že vyčkáme příjezdu policie, neboť on se nás nesmí dotknout ani tohle po nás chtít. On pořád opakoval totéž.
Bylo to peklo.

Byl to mladej kluk, ale byla na něm vidět naprosto neopodstatnělá zloba, vzpomněla jsem si při tom na to vyprávění starších --- jak v osmašedesátým chodili po Čechách kluci se zbraněma a bylo jim patnáct a byli to Rusové a zabili by kdekoho, dokud se jich občas někdo nezeptal, proč vlastně - a pak se jim třeba i zlomil hlas - oni nevěděli.
Tenhle člověk asi taky nevěděl.

Ale přesto mi došlo, že jestli má tahle země vypadat jako nějakej ruskej ráj, tak to tak nenechám - nebo se aspoň budu snažit. Tahle prapodivná mentalita se mi hnusí. Mě nebaví blbej multikulti sen ani to hloupý vítání občánků, když je země přelidněná a národy pomalu ztrácej' to, na co maj' bejt hrdý, protože všude jsou přistěhovalci.
Zažila jsem totéž v Anglii s muslimama a ještě mco ráda jsem se vracela zpátky. A jak říká řada Angličanů - ale jen potají někde nad Guinessem, kdyby je někdo slyšel, tak jsou hned za rasisty - i Anglie by se ráda vrátila zpátky.
Ve vlastní zemi se ale nepodrobím prapodivnejm ruskojazyčnejm živlům. Tenhle multikulti sen nevychází a nikdy nevyjde. Nechápu, proč je tolik lidí slepejch a nevidí, do jaký zkázy se západní země ženou. Ostatně i ty východní. Tohle bude sekec mazec, vážení.
A můžeme si za to sami.

sobota 14. května 2011

Cesium 137

No jo, no. Život, no, život.

Tak zase v kómatu

a mysl líže zem

žižkovský mraky jsou

zachvácený cesiem

137 a jenom cikáni v parku hrajou hokej klackama

a jenom mlha se

tváří jak je laskavá


A tak dál, a tak dál. Pár dní do maturity a furt nic neumím, ale tak co.




Tohle jsou fotky z naší pártošky na školní terase. Asi si popláču, že ten gympl končí. Ale víc si popláču, až budu třeba nedejbože opakovat ročník. Achjojojo.

neděle 8. května 2011

Hvězdokokpit




Jsem kreténský pako, čtu si (místo učení) úryvky z Máchova deníku - kolikrát Lori pical, odkud a kam a zda to vyšlo či ne, a děsím se skutečnosti, že by někoho napadlo vydat třeba moje deníky, oproti nim je slovo picat ještě docele pěkné.
A že už jsem takhle neslušná, rovnou dodám, co zapříčinilo můj brzký odjezd z chaty.
Ucpal se odtok do žumpy. Picaly jsme to s mámou klackem a smály jsme se, ale vtipný to moc nebylo.

Pak jsem chodila po zahradě a jak pako si přeříkávala něco ve smyslu: "É, Felix Kadlinský -- no, ten -- a ta poezie, co no --"
Musím se naučit mluvit koherentně, jinak chcípnu na výdutě.

Cestou do Čerčan jsem se koukala z vokna na vovce a na českou krajinu a říkala si, jak jsem ráda, že pocházím zrovna odtud, že by to jinak nešlo. Pak jsem se zakousla do krajíce chleba s máslem a pak se strachovala, že z toho hnus-vlaku dostanu žloutenku. Naproti mně seděli dva myslivečkové a přes uličku ležel rozvalenej třetí, hodně vožralej. Dva myslivečkové si zpívali jede jede mašinka a průvodčí to bral jako správnej stoik. V Čerčanech pak ďoubali do třetího flaškama od piva, aby ho vzbudili, že na něj čekaj' děcka. Vzbudil se a říkal, že žije jako v pohádce.

Jo a v noci se mi zdál sen tak krásnej, že jsem se musela ráno držet cípů peřiny, aby ještě neskončil. Nebylo v něm žádný picání ani strky frky (pobyt na vesnici ze mě udělal fakt vola), byl to naopak kosmickej zážitek. Šla jsem na Petřínskou rozhlednu v noci a byla jsem tam jenom já a paní průvodkyně.

"Za to, že jste přišla, vám ukážu kouzlo."

Pak něco zmáčkla a z rozhledny byla rázem raketa a my v ní vyletěly a lítaly jsme noční Prahou pod hvězdičkama, bylo to fakt nádherný. Pak přistála u mýho domu, když svítalo a říkala: "Tak zase příště." A já říkala, že jo, že určitě.
Tak doufám, že třeba dnes v noci se proletím, a že by to tentorkát mohlo bejt třeba v kokpitu jiný rozhledny, na světě jich je tolik.
Trochu ten sen byl jako od Nosova, možná, že jsme já i průvodkyně měly Neználkovu čepičku, už si to moc nepamatuju.
Ale připomnělo mi to tu výstavu v DOXu, jak na ní Neználek pical Knoflenku a já už se fakt potřebuju podrobit ústavní léčbě a nápravě shora - třeba okem lobotomii nebo něčemu podobně užitečnému.

Na hlaváku spousta individuí a hlášení, že přijel český vlak Karel Havlíček Borovský a odjel neměckej rychlík Friedrich Schiller, ale nejvtipnější byli stejně Slováci, ti měli Košičan.

pátek 6. května 2011

Koláček


Změnila jsem hlavičku blogu, ale prase kouká smutně dál.
A začala jsem s novým notýskem na básničky. S modrým. Nechci mu říkat Modrá kniha, protože tu už měl Orten.

v tomhle modrobílém světě

ve svetru ze sekáče

ve štíhlé siluetě

už zase

někdo jiný pláče


Choděj' mi esemesky, když ještě spím a nevím, jestli se mi zdají nebo ne. A Ukrajinci pořád vrtají do stěn!!!
Jeden by zaplakal.

Pořídím si potkana a bude se jmenovat koláček.

čtvrtek 5. května 2011

Robotomie

Tak a je to v háji. Už mám i zvýrazňovač.

No ale taky brejle, co by jistě nosil Jarda Jágr v devadesátejch letech. Chtěla jsem jít dnes k holiči, ale nějak mi to nevyšlo. Byla jsem zkoušená z Kena Keseyho nanečisto, moje kecání bylo neuvěřitelný, přerušena jsem byla ve chvíli, kdy jsem začala vykládat o lobotomii, jež byla provedena na sestře J.F.Kennedyho. Že prý moc "zeširoka" hovořím, což je pravda. Sama bych nějakou tu lobotomii potřebovala, abych se znormalizovala, toto opravdu není normální.



Taky jsme se asi po tejndu konečně viděly s Ančou, půjčily si vod Švarcíka Šamšulu a uháněly ze školy honem pryč do Lidlu na bonbony.
Život je krásnej.





Tahle píseń je urážkou kohokoliv s vytříbeným hudebním vkusem, ale !!! strašně chytlavá a úchylná...

středa 4. května 2011

Puškvorec & skořice

Asi začnu chodit na zumbičku a na frapéčko. Začíná to bejt nějak v módě.

Povečeřela jsem právě bramborovou kaši s masitou přílohou a něco mě vrhá - asi šlupky od brambor - do stavu vnitřní spokojenosti, což není správně, neboť, jak psal Adam, bude ta maturita a já se rovněž nezačala učit a ještě jsem spokojená a - jak říkají staré dámy - mám v bříšku jako v pokojíčku.

A už to tu omílám a už je to trapný.

Do školy jsem šla jenom na dvouhodinovku češtiny a pak jsem měla před obědem prostoj, i zastavila jsem se na akádě, kam sice vůbec nepatřím, ale můžu se holedbat tím, že odtamtud někoho znám -- byla tam v prvním patře hned naproti Vraždění na ostrově Chios (z toho taky maturuju) výstavka prací dětí od šesti do dvanácti let a bylo to konečně nějaký pokoukání.

Sedmnáctkou jsem jela s Klárou a popovídaly jsme si o ledvinách.

A nevím, jestli o tom mám mluvit takhle otevřeně, ale po několika snahách o zrušení facebooku se dnes konečně cítím jako svobodnej člověk, neboť facebook nemám a nemám ani nutkání se do toho bílo-modrého světa zase vracet. Což je milé. Líbí se mi to. Trvá to, pravda, od neděle. Ale doufám, že už napořád. Bylo to pár let otročiny v tý velký změti informací, kde se o mně každej mohl dozvědět všechno.

Dnes jenom doufám, že se mi nikdo nevloupává do mailu.

Moje básně ztrácí kadenci a přestávají být básněmi.
Je to v prdeli, anebo je to přechodné? Kdo ví, kdo ví.
Poměr věty hlavní. Měla bych taky vědět jakej, že.

úterý 3. května 2011

Slepý jak matróna


Tak jsem koukala, co je to ten fešnblog, a jsem ráda, že nic takového nesleduju. Nechápu moc význam toho všeho. Pořád dokola opakující se slovo "šatník" a potom "ceník" a potom každá druhá věc z proklatého H&M. Už je ze mě fakt důchodce, ale na tohle si nezvyknu.
Poblbanej džýmejl mi odmítnul odeslat mejl, tak píšu ze seznamu, a ten to pro změnu odesílá dvakrát. Technika je proti mně.

Cítím stejně divnou tíseň z toho celýho, všude kolem mě jsou ženy z fešnblogů a umí chodit na podpatkách a já na to už nemám. Doufám, že ve třiceti nebudu sama. A že nebudu plačky klikat do tohoto okýnka stejné kecy.
Ale to je jistý, že nebudu - neboť weby si neustále mění svoje designy. Tak to okýnko bude vypadat jinak.

Jela bych do Finska!
Strašně moc ráda zase prošla borůvčím a nakrmila veverky přímo z dlaně. Jenomže. To by se tak člověku chtělo.

pondělí 2. května 2011

Flamboyantní

Fialovej vrabčák mi sedí na hlavě. Mám bolesti zubů a křeče. Babička dnes říkala: "Podívej, čtu vod Klicpery Jindru! Tam je ti lásky jak nasráno!"

To bejvá, no.