čtvrtek 14. dubna 2011

Warfarin


Chtěla bych bejt vyumělkovanou mainstreamovou blondýnou, co se tváří chytře a je nežná. Místo toho chodím shrbená, mám hustý obočí (a schválně), vlasy se mi cuchají, svým nejmilovanějším říkám "ty debylyto!" a myslím, že je to vtipný ...

Dnešek mě ale už trochu začíná ubíjet. Stačilo se podívat na hosty zítřejších Depek a došlo mi, že na ně jít ale opravdu nemůžu právě proto, že taková nejsem. Že jsem místo toho asi nevyrovnanej pitomec a že místo toho ničím všechno, co můžu (a že stejně zejtra mám už něco jinýho!), ale rozklepaly se mi ruce. Pitomej facebook, člověk se přes něj všechno dozví. Na druhou stranu --

Další, co mě ubilo, byl rozhovor s vedoucí mojí maturitní práce - tak si ona říká. Asi nikdy jsem ve škole proti nikomu nevystoupila tolik razantně. Ale její "Zvlášť vy, co se chystáte na uměleckou školu! Na uměleckejch školách, když řekne profesor na konzultacích studentovi, aby něco posunul o dva milimetry, tak se může student zbláznit, aby to udělal a profesorovi vyhověl, ale tady --" je fakt demagogie. A nenechala jsem to tak, svůj plamennej projev už si ani nepamatuju, vím, že jsem končila jen slovy "Umění, ať už jakékoliv, je o tom, zda si to umíme obhájit - a to, co nám říkáte, jsou snad rady, ne pokyny."
"No jo, to jsou pak zase ty cochcárny," rozsekla to.

Je mi do breku. Z hezkejch holek, ze sebe, ze zítřejšího večera, o němž nevím, jak dopadne.
(Blixa? Anča? Depky? Proč musí bejt všechno najednou? Mrzí mě to.)

Warfarin brala paní, co se mnou byla vloni na pokoji v nemocnici. Já jsem se bolestí nemohla hnout a jí vysadili prášky na ředění krve. Omylem si vytrhla kanylu, její krev byla oranžová, byla to muka tenkrát, když jsem musela běhat na sesternu a přitom cítit ten obrovský tlak bolesti, co mě sužoval. Dnes na to přitom ráda vzpomínám. Protože vím, že to, co se dělo, jsem si zasloužila. Na ty tresty, co nám život uděluje, vzpomínám stejně nejradši. Stejně jako na to předloňské podzimní těsně porozchodové období, které mě vrátilo zase k básním. Tenkrát jsem měla oči jako angorák, že se tomu všichni už jenom smáli. Tenkrát jsem začala tak nějak víc bojovat. Tenkrát mi prvně jeden malíř řekl, že se mu líbí moje výrazné obočí. Tenkrát jsem byla ráda, že nejsem bloncka. To bylo před rokem a půl. Možná mi jenom chybí utrpení, co by mě srovnalo do latě.


2 komentáře:

  1. Radši budeme šťastný, co myslíš

    OdpovědětVymazat
  2. Proboha,nebuď vyumělkovanou mainstreamovou blondýnou, zůstaň Bětka, jo?
    Myslim,že jsi dost silná a víš,která bije, na to, abys potřebovala nějaký další utrpení...
    Jen se prostě nauč se mít ráda...

    OdpovědětVymazat