sobota 30. dubna 2011

Why Aye, Man?


Není nad to ztratit pár hodin života na hovadských zkouškách na FHS. Vzteky jsem si skoro sežrala ruku, texty mě příšerně nebraly (ale aspoň vím, jak se na Západ dostalo slovo tabu) a tak nějak vůbec. Už tak někdy v půlce fronty mi došlo, že naříkat na starý dobrý FAMU, kde nás bylo na zkouškách 16, nemá smysl, protože to bylo už před čtvrt rokem a protože tam mě stejně nechtěli.

Když už nic jinýho, aspoň jsem si chvíli pokecala s Adélou, která svůj mladej život tratila v Kongresáku se mnou.

Když jsem zalezla dovnitř, bylo hezky, když jsem vylezla, pršelo. Můžu se jenom modlit, aby mě vzali, když už nikam jinam, tak aspoň tam. A abych udělala maturitu. Nikdo jinej než božstvo to za mě totiž neudělá.

Je ze mě čím dál větši hovado. Včera jsem usnula v pět odpoledne a probudila se až dnes v devět ráno. Za tu dobu jsem stihla schovávat u sebe v posteli muže, otěhotnět, pak se dát dohromady s milionářem, jet s ním na dovolenou, tam trpět, usínat, než usne on, probouzet se, než se probudí on a položí na mě svou odpornou ruku. Jednou se mi zadíval na ústa a řekl: "Ty zuby se ti začínají nějak rovnat, už jsem se bál, že ti je budu muset nechat vyrazit a pak dát nový ..."
Chtěl vedle sebe mladou krásnou šťabajznu, ale vyžadovalo to oběti v podobě mě na operačním sále plastické chirurgie. Utekla jsem mu s vandrákem, co měl velblouda. Nechodili jsme spolu, byli jsme jen kamarádi. Zachránil mě. Chodili jsme spolu po lesích, protože velbloud nám zdrhnul a my ho hledali.

Všechno tak nějak utíká a my to hledáme.
Milionář mě hledá ve snech.
Vandrák zase velblouda v lesích.
A FHS, Fakulta Hledající Smysl, hledá smysl. Nehledat svůj vlastní smysl, bylo by mi jí líto.

pátek 29. dubna 2011

Už asi nie si

Viděla jsem dva hnědé francouzské buldočky.

V Čimickém háji

dvě fotky nahatic

zpuchřely deštěm a yperitem

snem

do stehna vrytém

se prohnala krev

a vosk ze staré svíce

Čimický háj

tam kašle padoucnice

krev na stehna nahých holek z fotografií


No a tak různě, no. Zbytek básničky pro vulgarismy nepublikuju. Ony to teda nejsou vulgarismy -- ale někdo to tvrdí.

Taky trochu kýchám a čtu si verše Fernanda Pessoy.

V Čimickém háji ty fotky nahotinek fakt jsou! Našla jsem je ve křoví! Rovněž dopisuju svůj sešitek na básničky a musím načít novej. Divnej pocit. Tenhle mi vydržel jenom asi měsíc.

Dneska už na urologii nebyla vůbec taková legrace.

K čemu jsou tady dole ty popisky?


středa 27. dubna 2011

Čekárna na urologii



Můj včerejší běh od tramvaje do nemocnice byl neuvěřitelnej. To, co mi běžně trvá deset minut, jsem zvládla tak za půl minuty.
Škoda, že jsem pak v čekárně strávila tři hodiny, i když -- byla tam vlastně docela legrace.

Vlezla jsem omylem nějakýmu pánovi na záchod -- na čurologii nejfrekventovanější místo -- a jiný starý pán to hned musel komentovat slovy: "Dědek se nezamk', co?"

Přisedla si ke mně matróna a ukazovala na jinou matrónu, co přišla s šourajícím se manželem.
"Já mysela, že paní má kožešinu a vona má takhle udělaný vlasy. Zvláštní, co si dokážou lidi udělat na hlavě, srandovní -- ale vy to máte hezký, vy jste mladá, no bodejť."

Měla jsem na ni podezření, že přišla jenom balit chlapy -- těch tam bylo požehnaně - neboť ani jednou nevlezla do vyšetřovny a asi po hodině odešla, třebaže si svůj pobyt v čekárně velmi užívala.

Rovněž jsem vyvinula teorii, že každá žena se svým mužem průměrně aspoň jednou za život půjde na urologii.

Pak jsme si s dědky povídali o tom, co nás trápí, dokud si mě nevzal na paškál můj charismatickej, milounkej a šedesátiletej doktor, co mi nervózně po břiše přejíždel ultrazvukem, pak mi rozklepanou rukou utíral břicho a nakonec řekl: "Utřete si to radši sama."

Dostala jsem antibiotika a jsem za ně ráda, aspoň mě to donutí jíst občas i. Samozřejmě že nehubnu schválně, vlastně asi ani nehubnu, ale rozhodně nejím. Nedokážu si to vysvětlit, vydržím klidně bez teplýho jídla jen se dvěma chleby za den. Prej se takhle žít nemá, ale ... co se dá dělat.

Dneska jsem měla pěkně divný sny, který bych tu neměla ventilovat. Nebyly koitální nebo fetišistický, spíš by moc prozrazovaly.
Je to divný, jak celej život chci, aby na netu o mně nikdo nic nevěděl, když se to celé dá pospojovat.

Viděla jsem Pravidla lži. Včera to dávali v telině a já se u toho učila. Někdy se mi to líbilo a někdy vůbec. Někdy to bylo kožený. Docela hodně. Ale tak v zásadě --

úterý 26. dubna 2011

Taxíkový brejle


Facebook mi řekl, že prej se někdo přihlásil na můj účet z podezřelého místa anebo tak něčeho. Navíc v době, kdy jsem ještě určitě spala, neboť jsem celý Velikonce vstávala dost pozdě, asi jako vždycky.
Pojala jsem touhu zablokovat si účet, jenomže nevím, jak bych pak věděla, kdy maturuju a kdy ne, protože tam se můžu kohokoliv v rychlosti zeptat.

Zdál se mi dnes sen, že prej jsem zavřená ve vězení, dokud se nenaučím na maturitu (sen úplně pominul, že se též hlásím na vejšku), ale že mě chodili navštěvovat známí a jednou mi bachaři dovolili jít si zaplavat. V bazénu jsme teda plavali s želízky já a ještě jeden vězeň, co měl i pruhovanej úbor, divil se, co dělám ve vězení, sám byl recidivista. Když jsem se vzbudila, začala jsem se i učit, ale moc dlouho mi to nevydrželo.

Mám nový taxíkový brejle. Tomáš mi je sebral a říkal: "Ty jsou takový taxíkový." A pak říkal: "Půjč mi je!" a já říkala: "Nech mi je." Pak se s nimi usadil a četl si knížku o rybičkách.

čtvrtek 21. dubna 2011

Krokodýl se má


Poslední dobou vídám čím dál tím víc chlapíků s tričkem s límečkem, s krokodýlkem vyšitým v oblasti levé bradavky, jak chodí kolem Žižkovský věže se zrcadlovkou. Je na ně fakt divnej pohled, dnes jsem na jednoho koukala, seděla jsem na lavičce, jedla zmrzlinu -- a on tam tak pochodoval, fotil si to, na hlavě měl takovej kokrhel a nechápu, jak může fotit se slunečníma brejlema. Když dofotil, tak se se svou třicátnicí v žabkách vydali zase o dům dál.

Tak jsem o tom tak přemýšlela a říkala si, že je to zvláštní móda, Lacoste a Nikon. A proč vlastně? Už jsem skoro měla po zmrzlině, když kolem mě prochrochtal francouzský buldoček, široký jako almara, s černobílým zbarvením jako kráva. Udělal mi fakt radost.

Budu rybičkou v akvárku.

úterý 19. dubna 2011

Ostružiny, sny a giny


Mám nový plnicí pero. Mám z něj moc velkou radost.
Mám pár novejch bot a pár novejch básniček. Z bot mám taky radost, z básniček už menší.

Učím se nějaký debility na maturitu. A vůbec- mám nějak fakt pocit, že ji nezvládnu. Jsem na to moc debilní, nebo nevím.

pondělí 18. dubna 2011

Šla jsem si koupit bílou čokoládu a po cestě jsem potkala kočku. Vypada jako kočka, co měl můj bejvalej -- kluk? -- a mňoukla na mě.
>> Čau. Jdu si koupit čokoládu.
>> Mňau.

Koupila jsem si bílou čokoládu, vyšla z obchodu, kočka seděla u sklepního okna, na jehož obrubě měla granule.

>> Blbý, co?
>> Mňau.
>> Máš vzteklinu, proto se tak lísáš?
>> Mňau.
>> Už musím jít, třeba zas někdy.

Za mými zády se ozval štěkot, otočila jsem se, kočka už tam nebyla, byl tam pejsek, velkej.

Mám touhu koupit si nový pero.
Velkou touhu. A červený kalhoty.

Jenomže!!!
A tak dál.

sobota 16. dubna 2011

Ich wart' am falschen Pol

Minule jsem psala o sloupanejch akrylech. Toto jsou ony.

Četla jsem tenhleten článek http://www.novinky.cz/finance/230953-bytari-vas-vykradou-podle-facebooku.html a došlo mi, že už jenom podle toho, jak píšu, by mě našli docela lehce.
Pak jsem se podívala na svoje rajče a našla tam komentář od http://tadada.rajce.idnes.cz/ a říkám si, že je to fakt nechutný. Že před dvaceti lety touhle dobou by bylo všechno jinak.

Keine Angst ich finde dich
am Halbschlafittchen pack' ich dich
und ziehe dich zu mir

Včera v noci jsme chodili po Vítkově, pozdravili pány policajty s vysílačkama, běžely s Ančou, až mi spadla čepice; Týnka s Honzou pokuřovali dýmku a navzájem se zahřívali, Anča s Martinem se líbali jako ve filmu. Já a Vítek jsme stáli na vyhlídce, pod sebou jsme měli celou Prahu. Vítek byl opřenej o kvádr a kouřil. Naše rozhovory mě zasáhly, chtěla jsem o tom napsat po druhé ranni, když jsem přišla, básničku, ale nešlo to.

pátek 15. dubna 2011

Skruž


Horký dech stáda nemá koho hřát a naše ženy rodí z klínů smrt.

Koupila jsem si za 20,- Oidipa. V překladu Petra Borkovce je to vážně lahůdka. Ta knížka je něčím politá, proto byla tak levná. A na zadní straně přebalu je Borkovcova mladá fotka.

Dneska jsem sbírala zbytky od akrylů, co jsou tuhý, pružný a masitý. Jeden jsem sloupla z topení, takovej hráškovej. Je s tím legrace.

Jinak taky čtu ty slavný Elementární částice, který jsem ve znalostních testech na FAMU neznala a bylo mi to trapný.

Měla bych číst povinnou, vím ...

"Co se děje?"
"Ále, mám barvu na botě a štve mě to."
"To stačí vzít terpentýnem a hadříkem -- a je to. Pojď. Vezmeme starej kus plátna, třeba tenhle" -- kleká si a tře botu -- "hele, to je docela zábava, asi jsem se našel v čištění bot."
Dominik je hodnej.

Zajímalo by mě, čím je ten Oidipús politej. Ale to se asi nedozvím. Za chvíli razím Ke Slovanský lípě a snad nebude moc zakouříno --

čtvrtek 14. dubna 2011

Warfarin


Chtěla bych bejt vyumělkovanou mainstreamovou blondýnou, co se tváří chytře a je nežná. Místo toho chodím shrbená, mám hustý obočí (a schválně), vlasy se mi cuchají, svým nejmilovanějším říkám "ty debylyto!" a myslím, že je to vtipný ...

Dnešek mě ale už trochu začíná ubíjet. Stačilo se podívat na hosty zítřejších Depek a došlo mi, že na ně jít ale opravdu nemůžu právě proto, že taková nejsem. Že jsem místo toho asi nevyrovnanej pitomec a že místo toho ničím všechno, co můžu (a že stejně zejtra mám už něco jinýho!), ale rozklepaly se mi ruce. Pitomej facebook, člověk se přes něj všechno dozví. Na druhou stranu --

Další, co mě ubilo, byl rozhovor s vedoucí mojí maturitní práce - tak si ona říká. Asi nikdy jsem ve škole proti nikomu nevystoupila tolik razantně. Ale její "Zvlášť vy, co se chystáte na uměleckou školu! Na uměleckejch školách, když řekne profesor na konzultacích studentovi, aby něco posunul o dva milimetry, tak se může student zbláznit, aby to udělal a profesorovi vyhověl, ale tady --" je fakt demagogie. A nenechala jsem to tak, svůj plamennej projev už si ani nepamatuju, vím, že jsem končila jen slovy "Umění, ať už jakékoliv, je o tom, zda si to umíme obhájit - a to, co nám říkáte, jsou snad rady, ne pokyny."
"No jo, to jsou pak zase ty cochcárny," rozsekla to.

Je mi do breku. Z hezkejch holek, ze sebe, ze zítřejšího večera, o němž nevím, jak dopadne.
(Blixa? Anča? Depky? Proč musí bejt všechno najednou? Mrzí mě to.)

Warfarin brala paní, co se mnou byla vloni na pokoji v nemocnici. Já jsem se bolestí nemohla hnout a jí vysadili prášky na ředění krve. Omylem si vytrhla kanylu, její krev byla oranžová, byla to muka tenkrát, když jsem musela běhat na sesternu a přitom cítit ten obrovský tlak bolesti, co mě sužoval. Dnes na to přitom ráda vzpomínám. Protože vím, že to, co se dělo, jsem si zasloužila. Na ty tresty, co nám život uděluje, vzpomínám stejně nejradši. Stejně jako na to předloňské podzimní těsně porozchodové období, které mě vrátilo zase k básním. Tenkrát jsem měla oči jako angorák, že se tomu všichni už jenom smáli. Tenkrát jsem začala tak nějak víc bojovat. Tenkrát mi prvně jeden malíř řekl, že se mu líbí moje výrazné obočí. Tenkrát jsem byla ráda, že nejsem bloncka. To bylo před rokem a půl. Možná mi jenom chybí utrpení, co by mě srovnalo do latě.


středa 13. dubna 2011

Uracil se uráčil

Dnes jsem byla v Radotíně a koupila tam víceúčelovou hnědou pánskou košili, velikost eM, značka HáeM, cena 30,-
Ještě nevím, co s ní. Klidně bych ji i nosila, ale --

Když jsem byla v sekáči, z tlampačů v hale hrálo zrovna

celý den jen tak sedí a popíjejí Chatoneaux d'Pappe,
když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap


a tak různě, no.

Viděla jsem v šeru ženu, co vypadala jako Geislerová a muže, co vypadal jako Kocáb za dvacet let. Hrála jsem si s Blixou v Trafačce. Blixa je malej Jack Russel teriér s malým klobáskovitým ocáskem. Na moje hry moc nepřistoupil.
Se mu nedivím.
Dnes jsem se dovalila dokonce i do školy a dělali jsme rozbory textů Hovno hoří a k tomu úryvku z blogýsku nějakýho puboše, kterej se o Hovnu usnesl napsat. Vzpomněla jsem si na svoje blogovací začátky a věděla, že to nebylo o nic lepší.
Že to bylo možná ještě horší. Třináct, no.


A zarazila mě jedna věc - huééé, tady to jde publikovat i bez nadpisu?
Ale abych nezlenivěla!

úterý 12. dubna 2011

Hlavně se nezalknout

Žiju v zemi, jejíž prezident krade pero a všichni z toho jsou na nohou.
Fakt už asi stárnu, že mě ten záběr tolik pobavil.
Ale dnes jsem jela tramvají a za mnou seděla mamince školačka na klíně a říkala:
nejvíc se bojím prezidenta, pak policie a nakonec pana ředitele
pan ředitel je na nás hodnej, ale ---


Tak vidíte, jak to maj' děti v hlavinkách srovnaný.


Obdivuhodný.
Budu sem přispívat pořád a pořád, dokud si na to nezvyknu a dokud se tu s tím nenaučím. Což bude trvat dlouho.

Dnes jsme s Ančou mokly pod stromem na Kampě a nadávaly.

Už jsem asi tři týdny nepřišla do školy včas. Paní profesorka Šímová mě už ani nepozdraví. Se jí nedivím, nechodím už ani na moje její nejoblíbenější hodiny.

Sirény blednou

Na co tak myslet

Žijem‘ jen jednou

Jako ten stařík na chemoterapii

Co pouštěl ABBU tak nahlas

Do svojí žlutý bezvlasý hlavy

Pouštěl tu ABBU lehce jako oni

Tu chemii do něj

Do jeho hebký lebky

Hebký jak ten papír

Dneska za soumraku

Soumrak je krutej

A nemůže se hnout

Jedno vám povím

Hlavně se nezalknout

Hlavně se nezalknout


Asi si by stálo za to vysvětlit, proč se to tu jmenuje "hlavně se nezalknout." Má to co dělat s nějakou tou inhalací, ale vlastně se mi to taky docela líbí s tím prasetem a smradem z prasečáku. To prase už je asi zabitý, byli jsme se za ním před časem podívat, a už bylo pryč. Asi ho zapíchli na zabijačce. Jsem ráda, že mám aspoň tuhle jeho fotku. Bylo dobrý.

Konec fazolí

Fakt pekelnej sen o tom, jak umím prd na maturitu, o těch hrozně trapnejch čtvrthodinách u zkoušek. A pak jsem v tom snu objevila tady na blogu první dva komentáře.

A když jsem se z té hrůzy probudila, skutečně jsem zde našla dva komentáře. Mám strach, že se ten sen plní.

Měli jsme se dnes i včera vidět s Tomášem a pokaždý to nevyšlo, přijde mi, že nic nestíhám.

Zas se mi tu uložil koncept, je to tu zvláštní.

A teď mi to začalo psát tady, nevím proč.
Snažím se to zbavit kurzívy, ale blogger.com si dělá, co se mu zlíbí.

Nepiš mi tou kurzívou, čeládko!

Teď jsem vlezla do HTML kódu a nemůžu se dostat zpátky! Chcípni a publikuj se!

pondělí 11. dubna 2011

Bradu hnědou od cigaret

Je to fakt divnej pocit teď po létech psát do jinýho okýnka, ale člověk dospívá, no, dospívá. Když jsem začala chodit na gympl, chtěla jsem zuby nehty zůstat na základce, a přitom mi bylo jasný, že ty změny nás někam posouvají.
Dál nás posouvá rozchod a stěhování a tak vůbec různě. Tady mě to taky posunulo dál, poněvadž mi blogger.com ukládá koncept toho, co píšu. Tak už se možná ani nebudu tolik vztekat. A nejsou tu ty prsatky z reklam na spodní prádlo, jako tomu bylo na starejch dobrejch lide.cz.
Je ze mě fakt blogovej buržoust, tady na tomhle portálu. Asi proto jsem radši nešla na wordpress, to už bych byla fakt mega buržoust a to by bylo děsný.

Přijde mi, že ta slova, co tu píšu, fakt nejsou moje. Je to jako kdykoliv, když začnu novej deník.

Jenže vono to moje nihilium už začínalo být dost zavádějící. Jako inhalium se budu cítit líp. Co bude pak, to nevím. To je teď jedno, snad mi to tu dalších pár let vydrží.

***

to s bradou hnědou od cigaret
dál než k mostu nemůžeš
jo, ty
a zas mi sedáš na ret
a zas mi sedáš na ret od rezu a od polívky
a zas se někde ztrácíš místo rukou malý cívky
zavinutý do šály
co nosil Pavarotti
nahý dívky velká stehna nahý dívky
hnědá brada ošálí
i bolest ostrou jako hroty
a zas mi sedáš na ret
no ty

***

Mám tu z toho divnej pocit. Radši publikuju a půjdu. Tohle nemá budoucnost. Aspoň do zítřka!