středa 17. srpna 2011

Ultramarínový odlesky

V břichu mi teď cuklo, jako bych snad čekala dítě. Byl to zvláštní pocit a nevím, proč mi tam cuklo tak pronikavě a přitom příjemně. A ne, nebylo to od střev.

Aspoň myslím.

Byla jsem u paní notářky, nejedla jsem zatím nic kloudného a jak říká paní J., podřezávám si tím větev. No jo, no.

Zjistila jsem, že asi zažívám málo velkolepých věcí, protože to je asi jediný důvod toho, proč se složím z maličkostí. Dnes v knihovně jsem si hladila psa, který doprovázel paní s naslouchátky, holí a starou hlavou položenou jemně na stranu. Chodila s obtížemi kolem regálů a vybírala si detektivky. A mě to sebralo tolik a zničehonic, že jsem musela odejít. Nedokážu bezmocně stát a přihlížet, bohužel ale nedokážu pomoct. Včera s Tomášem jsme šli Opatovickou ulicí a já mu říkala, že to není tak moudré, abych dělala osobního asistenta. Protože si všímám i nepodstatných hloupostí, sebere mě každá maličkost, dávám si za vinu svoji bezmoc a navzdory velkému cynismu, co ze mě v jednom kuse vychází, vlastně nejsem vůbec tak otrlá, jak se snažím působit.

Včera jsem s sebou měla venku po dlouhé době fotografický aparát. Moc ho s sebou nenosím, ale včera jsem si ho od rána celkem užívala. Kdyby vás zaujaly obrazy na stěnách, tak běžte do Mad Baru, jsou to Májiny, Iřiny a Martinovy věci, všichni tři studujou nebo studovali v Rittsteinově ateliéru.

Svěřím se blogýsku ještě s jedním svým snem. Ráda bych napsala písňový text. Nemám s tím sebemenší zkušenost. A hlavně neznám hudebníka, který by se mnou chtěl spolupracovat. Nicméně, kdybyste někdo znal takového hudebníka, či jím snad i byl, tak mi dejte vědět. Nebráním se ničemu.

pondělí 15. srpna 2011

Telefonické blues


Dech provoněnej oranžovými tic tac dražé & nohy popálený od kopřiv. Včera mi do očí vhrky slzy, tak moc to najednou bolelo. Nejsem na kopřivy moc zvyklá.

Jsem doma v šedé mikině. Šedou mikinou končí vše hezké. Jakmile sedím doma s bosýma nohama, v legínách a v šedé mikině, děje se něco obzvlášť špatného, jak si někteří možná pamatujete z vánočního článku ještě na Nihiliu.
Nohy spálené od kopřiv mám polité studeným potem, šedá mikina mě obepíná a dokud se z ní nevyhrabu, budu vypadat jako neurotik, psychotik, sebevrah, vrah.

Totiž, rozbil se telefon. Ráno jsem si řekla, že musím zavolat paní J., v kolik k ní mám přijít. Těšila jsem se na ten obřad, protože hodně málo telefonuju. Je to pro mě sice problém, že nevidím člověka na druhém konci, ale když vím, jak vypadá, dá se to snést. No a když si to vykročím k telefonu, je mrtvý.

Docela mě to sebralo. Tak aspoň přidávám fotku, jak si Anča a Vítek telefonují mýma kšandama, já držela nejkratší konec jako operátor. O tom jsem psala zase v zářijovém článku na Nihiliu.

Dnes jsem si totiž listovala Nihiliem a řekla si, že je tam docela legrace. Mám všechny články sice zálohované, bohužel to tak není s komentáři. Je to něco přes pět set článků a je to něco přes -- několik let, co jsem tam umisťovala svoje články, které se původně snažily být duchaplné, ale skončily na rozmělněném patosu a výkřicích lajtnanta Maliny v konečném stadiu syfilidy (to jsem se tam dnes dočetla).

Totiž, rozbil se telefon. A já musím zavolat po sedmé paní J., v kolik k ní mám přijít.

Včera v metru naproti mně seděla dívka, mohlo jí být jako mně. Koukala pořád někam nad sebe, na čele se jí rýhovaly dvě vrásky. A i když pak koukala kamkoliv jinam, i když neměla zakloněnou hlavu, ty vrásky jí tam zůstaly. Mohlo jí být jako mně, tak devatenáct.

To už nám vážně začínají růst vrásky?

neděle 14. srpna 2011

Nátura na tura

Doufám, že Huberta bude moje kamarádka. Má zrzvlasy a pozvala mě dnes večer na čtení. Trochu se mi stáhnul žaludek, poslední dobou se všechno točí kolem Jazzu. Ale i tak jsem byla ráda, i když mi přišlo divný, že má bejt čtení v létě. Většinou o prázdninách takhle čtení moc nebejvaj', aspoň v Praze, a když už, tak někde v parčíku. Docela jsem se na to rozčeření mejch nekulturních vod těšila. Jela jsem trochu pozdě, byla jsem tam o sedm minut později. Říkala jsem si, že jdu dost na blind, že ani nevím, kdo čte. Přišla jsem a byli tam dva lidi, Huberta a její kámoš v montérkově modrejch kalhotách a šedým tričku. Kouřili cigára, Huberta vlastnoručně balený, její kámoš nějaký buržo. Huberta měla zutý boty a na chodidle měla vytetovaný ptačí pírko. Řekla, že si to spletla, že to čtení má bejt až za měsíc a já jí řekla: "Jo, naše má bejt -- taky za měsíc --" a ona se zarazila: "Jako s Borkem a ostatníma?"
A já řekla, že jo.
Takže mě svým způsobem nevědomky pozvala na moje vlastní čtení, akorát o měsíc dřív. Bude 14.9. v Čítárně večer, tuším od sedmi, sluje Zlatoválky.
A to se stalo jenom proto, že přesně nevěděla, jak se jmenuju. Já taky přesně nevím, jak se jmenuje, protože ona se Huberta nejmenuje. A stejně doufám, že Huberta bude moje kamarádka.

pátek 12. srpna 2011

Pijpelinky

Vyšla jsem na ulici, šedá obloha a ptáci lítali nízko. Nebyly to vlaštovky, ale holubi. Nějaký Němec se vykláněl z hotelového okna a volal na Němce pod sebou. Pak zacinkaly klíče.

Na lavičce u ulice V Jámě seděl plešatý turista a psal pohledy. Vedle něj si feťačka připravovala nádobíčko. Měla neuvěřitelně propadlou čelist, jako by její kosti pokrývala jen tenká vrstva papíru. Břicho měla ovšem trochu vypouklé. A na tváři ty známý pupínky.

Flashback. Stáli jsme všichni v půlkruhu a já s tebou a nějaká holka se pořád koukala naším směrem, měla modré šaty a červené punčocháče. Pořád koukala naším směrem, až jsem si řekla, že jsi s ní asi spal.

Pak se půlkruh rozpustil a ona přehodila nohu v červených punčocháčích přes svoje kolo, zacinkala a odjela. Ty jsi řekl, že má kolo. Neřekl jsi hezký, nebo starý, nebo divný. Řekl jsi, že má kolo. Jako by to bylo nějak divný, že má kolo. Jako by to bylo nějak důležitý. Jako by nešlo o to, jaký to kolo je, ale že ho má a že jsi o tom třeba doposud nevěděl. A to už jsem se nasrala, i když mi v tu chvíli bylo už jasné, že jsi tu holku nikdy předtím neviděl.

Parapedikúra

skřípot posledního metra
flétna bezďáka
ve vestibulu
zrzavej feťák v džísce a se šátkem
kulhá
a stejně
se mě lek'
víc
než já jeho
studená podlaha zvlhlá pod zadkem
opodál
černošský pasáci
šlapky
a obrovskej šedavej
úplněk
(Dnes v noci; Inhalium)

Píšu jako prase. Někdo by mi měl sebrat modrej bloček a mých pětadvacet per. Asi si budu pořizovat další. Uvidíme. Možná bílýho Parkera, jako bych neměla už dva jiný --

Poslední dobou mě kromě Harryho Pottera uchvacují ještě staré čínské zpěvy.

Sám sedím v osamělých bambusech.
Na loutnu brnkám. Dlouhý vzdech a vzdech.
Hluboký les. Jsem nezvěstný v té chvíli.
Náhle mne světlem zalil měsíc bílý.
(Pavilon v bambusové aleji; Wang Wej/František Hrubín)

Z toho vyřazuje klid a vlastně o nic nikomu nejde. Tenkrát by mě bavilo žít! Li Po by mi podal karafu a nohy bychom si máčeli v řece. No že jo? Že jo?

Jo a Blatnýho mám taky ráda.

středa 10. srpna 2011

Hrubá marže

Byla jsem u babičky. Babička vyprávěla o kolegyni z práce, co si nabrnkla v šedesáti nějakýho třicátníčka, co jí pak samozřejmě odfrnknul. Dokonce se seznámili tak, že třicátníček původně randil s dcerou babiččiny kolegyně, ale ona ho nechtěla, protože tenkrát měla Gemrota, a s ním pak syna dalšího Gemrota. Nevím, co je na tom pravdy. I tak ale babička říkala, že ta její kolegyně byla hrozně hodná, jenom ten Pavlíček nebyl zrovna dobrá partie. Babička jí prej říkala: "Měla by sis najít staršího mužskýho!"
A kolegyně na to: "Co bych s ním, prosímtě, dělala?!"

Tak seděly v hotelové recepci hodiny a hodiny.


A frau J. mi dneska říkala, ať nastříhám tepláky. To byly tepláky jejího muže a na rozkroku měly viditelné zaprané stopy moči.
"Ten můj mužskej je tak měl rád. To jsou nádherný tepláky. Pak byly už vodrbaný a já mu je zakázala. A on říkal: 'Aspoň na doma!' Tak jsem řekla, že jo."

No a pak jsem koukala, jak se nůžky zarývají do bledě modrý látky, jak přestřihávají nápisy SPORT, jak dělají ten příjemný zvuk, když se zakousnou. A měla jsem chuť s tím celým v tu chvíli seknout. Tohle člověk nemůže dělat moc dlouho, aby se nezcvoknul. Když vidí ty zchromlý ruce a ví, že si frau J. sama nevleze ani do kabátu. No a pak jí pomáhá a drží ruku, která je dočista ledová.

Nakonec jsem to nastříhala. Ty tepláky teď budou sloužit jako rohožka.

Pánové, hlavně ty ponožky

Dnes budiž Alžběta zase nasraná. Nerada koukám na zprávy na internetu, zavedla mě tam spíš náhoda, neboť letím za pár dní do Liverpoolu a ráda bych věděla, jestli v Granby třeba nevybouchne mešita nebo cokoliv jiného.

No a když jsem si četla články, vyjel na mne taky tenhleten: Pánové, před sexem si sundávejte ponožky, vyzývá modelka.

Říkám si, to je ale myšlenka, na to se blíže podívám, ať se pořádně naseru. Hned jsem se nasrala už při pohledu na fotku, kterou jsem viděla hned vzápětí. Proč ten über-sexy borec leží v posteli se ženou, co má podle všeho perfektní tělo jak z reklamy na spoďáry, ale jinak dvě brady a tak nějak vůbec to vypadá, jako by snad novinkám.cz došly peníze na photoshop, což v dnešní době působí dost komicky. Samozřejmě že taky patřím k těm, co proklamují přirozenou krásu, ale ta žena vypadá jako šestileté vypuclé dítě v první den školy. Místo nohy toho muže by dost dobře mohla držet třbea třešínky, nebo co já vím.

Když pak článek přelítnu, zjišťuju, že modelka, která moudro vypustila z pusy, bude zřejmě modlou onoho redaktora, který takový nevkus napsal. V tu chvíli mě teda napadlo, že ta podivná škeble na prvním obrázku bude asi manželkou redaktora a že mu asi furt říkala, že chce bejt taky v novinách a ať furt nekouká na tu couru.

Redaktorova slova skutečně působí, jako by snad při jejich psaní onanoval (v ponožkách) nad naprosto nezajímavou, tuctovou a pro většinu Čechů asi ukradenou ženou, neboť se o ní vyjadřuje jako o krásce, fešandě a vítězce regionální soutěže (nevěřím, že šlo o to ZOO), která je každýmu putna, dokonce uvádí její výšku a barvu vlasů, což je pro řadu lidí jistě přínosem.

Její výroky jsou tak objevné, že si snad zaslouží citaci i v tomto jinak bezobsažném článku.

"Co se erotiky týče, nikdy není pozdě naučit se nové věci!"

Ano, tato rada přece vůbec není přítomna v každém druhém či prvním časáku pro ženy, ani na diskuzních fórech a už vůbec ne na celým tom blbým serveru novinky.cz, ke kterému cítím ještě větší zášť, když se takhle pořád hecuju. Sakra.

To "něco málo z jejích intimních tajemství" byl například fakt, že muži, co se octnou v její posteli, jsou nevycválaní a nevyrovnaní sami se sebou, neboť napodobují holywoodské herce, asi aby se zalíbili. Rovněž je zřejmé, že její kamarádky jsou pěkně infantilní a hloupé, neboť by se v trojce chichotaly. Výrok "mělo by to být děvče zdaleka" působí skoro, jako by čtenářka měla hned bookovat letenky, nebo aspoň napsat do diskuse, jaká je škoda, že na ně nemá a jestli by jí to třeba redakce neproplatila, kdyby ze sebe vypustila něco podobně duchaplného, jako je obsah článku, nad kterým se už nezdravě dlouhou dobu vztekám.

Jako třešnička na dortu a další důkaz toho, že novinky.cz krachují a nemají na novou licenci photoshopu, poslouží jistě hnidopišský detail podpaždí černovlasé vysoké krásky, na němž můžeme vidět jasně propocené místo. Nechápu, proč si toho v redakci nikdo nevšiml a nevybral lepší fotografii, všem je přece jasné, že modelky se přece nepotí! A že když už, tak na to beztak nemají právo.

Tak a to by bylo celé, munice (třeba i na army obleček) bych měla habaděj, ale nechci si vybudovat pověst stařeny se seschlým zadkem, tudíž se jdu vztekat zase o dům dál.

Jenom hlavně, pánové, nezapomeňte si sundat ty ponožky.

úterý 9. srpna 2011

Žábry kámasútry


Bolej' mě záda, hlava a přišly mi dva dopisy. Jeden v zelený a druhý v manilla obálce.

Díky Evě jsem se dnes podívala do boutique La femme Mimmi, byla tam docela sranda.

Obraz u tohoto článku jsem viděla v neděli v galerii v Kutný Hoře. Tomáš tam pořád lamentoval a říkal: "Ta jména jsou zajímavější než ty obrazy" a rodinka - typu otec (přes šedesát; "vnoučátka si dělám sám"), matka (kolem třiceti) a dítě (asi šestileté) - se zle otáčela. Přišlo mi podezřelé, že se u všech obrazů až příliš rozplývají, a to i u těch sraček v obrovských zlatistých rámech. Proto mě potěšilo, že když vylézali z galerie a velmi hustě pršelo, matka si na hlavu plácla papírovou tašku. Dobře jí tak, vypadala ve své důležitosti dost nedůležitě.

Z Kutné Hory jsem si pak za čtyři koruny odvezla tyto dvě knihy: Vánoční oratorium a Rozvětveného paroháče. Zrovna Vánoční oratorium je moje dost oblíbená knížka, která líčí osud jedné rodiny po smrti matky. Taky dospívání jejího syna. Početí jeho syna. A tak podobně. Rozvětvený paroháč je od Marcela Aymého. Soubor fantaskních povídek, které ovšem nejsou tak slaboduché, jak se občas zdají. Bavilo mě to o dost víc než Aymého Zelená kobyla. Jsem sice ráda, že jsem ty knihy pořídila tak levně, ale neodpustím si drobounké: JAK DOP*DELE MOHL NĚKDO PRODÁVAT TYHLE KNÍŽKY ZA DVĚ KORUNY? TO UŽ SI FAKT NIKDO NEVÁŽÍ KNÍŽEK? NECHAT JE MOKNOUT VENKU? PŘIŠLA JSEM V PRAVÝ ČAS. NAZDAR.

Stává se vám taky někdy, že zapomínáte slova? Mně poslední dobou slova pořád někam ulítávaj' a nestíhám je chytat.

pátek 5. srpna 2011

Slečna A.?

Někdo venku mluví nahlas francouzsky, takovou černošskou francouzštinou. Nechce se mi vykukovat.

Slečna A. měla ožít v nějaké mé povídce, ale nakonec jsem si řekla, že ne. Že zůstane tady u mě v článku, kde ji nikdo jen tak nenajde. A bude.

Je jí devatenáct, je na svůj věk dost velká, silná a vyspělá a urostlá. Bohužel v obličeji vypadá přísně a tvrdě. Předčasně vyspělá, kdo by se jí taky divil, když její madre tahá domů nové tatínky, co při nejblížší příležitosti třeba rozmlátí kuchyň nebo vyhrožují smrtí. Nebo obojí.
Má ale něco, co zachraňuje nejen ji, ale i ostatní. Má nádherný silný hlas.

Tenhle článek v sobě nebude mít žádný pozlátko ani nic. Nechci se snažit o formu, ani o obsah, chci A. napsat. Tady ji máte.

A. v Musaionu. Čekala, že se odevšud poline hudba, ale vůbec ne. Už před chvílí sbalila svoje noty do tašky a odešla na dívčí záchodky opláchnout si obličej. Poslední, dost falešný úsměv, jí věnovala žena v lesklé peleríně. Ona, stejně jako A., usilovala o studium v Musaionu pro příští rok. Narozdíl od A. však byla žena; Bylo jí ke třicítce a měla za sebou řadu úspěšných koncertů. Mezi uchazeči jich byla taková většina. Proto A. sbalila své noty do tašky dřív, než na ni vůbec přišla řada. Naposledy se dotkla chvějícími se prsty svých tváří, naducaných a růžových, a potom prostě a jednoduše odešla.

Zpívala. V Atriu. Nebo všude možně. Doma. U klavíru. Nepřestávala.

Maturitě nepřikládala valný význam. Odmaturovala. Zpívala. Telefonát. Z Musaionu v zahraničí. Počítají s ní. A. si chce zapsat číslo, kam má ještě zavolat pro další informace, prsty se jí však zachvějí podobně jako tehdy na záchodcích a propiska vypadne z ruky.

Sebere ji a ruka se přestává chvět.

Začne se chvět znovu, až když si toho všimnou i ostatní. Napiš nákup. Matka. A. se motá hlava.

Vyšetření. Punkce. Vyšetření. Telefonáty. Vyšetření. Punkce. Telefonát. Ordinace.

Doktor v zašedlém plášti si odkašle.

Roztroušená skleróza. Devatenáct let. Místo v zahraničním Musaionu, možnost zpívat.

Kapačky. Kortikoidy. Návštěva matky.

Roztroušená skleróza v mozkovém kmeni. Tíživá nespravedlnost se rozpíná ještě rychleji, než kterákoliv nemoc.

A. ještě nikdy nikdo ani nepolíbil, a přitom už ---

čtvrtek 4. srpna 2011

Moc komor

Flugzeug ... escalator ...

V noci mám úzkosti a chodím spát pozdě. To mám z toho, že koukám na fotografie zohavených muslimských žen, které jsou dost možná tak z poloviny podvrhy. Štíty protějšího domu bělají pod holubím trusem a tak to má být.

Kde je můj chlapeček?
Jednou vprostřed noci jsem se vzbudila, byla zima. Uvařila jsem si čaj a byly tři ráno a na popelnicích naproti domu byla srdíčka nakreslená do sněhu. Když jsem se probudila, byla už úplně všude cestou k metru na Jiřáku, kde jsem tenkrát bydlela. Snažila jsem se jít po ulici a tvářit se, že se mě to netýká. Lidi se u toho zastavovali. Snažila jsem se být neviditelná, ale měla jsem žlutý kabát a vínové mrkváče. A pak mi jednou ukázal rukavici, které sníh rozežral špičku ukazováku, jak ta srdíčka kreslil. To všechno dokáže smutek.

Včera mi mme. J. řekla, že jsem hezky štíhlá. To mě dost potěšilo. Tam, kde bydlí, je vozíčkářů spousta. Včera jeden pán s tričkem Guns'n'Roses a bez nohy svištěl tím odlehlým koutem Prahy a říkal: "To já se jedu jenom podívat, když vidím hezký ženský ---"

Vnitroblok. V odrazu prosklené budovy všichni tančí. A tak dál.

středa 3. srpna 2011

Luční granát

Teď už mám ale vážnej problém se nenasrat. Z toho opravdu mála pozorovatelů mého blogu (číslo tak žalostně nízké, že se jej stydím uveřejnit) se kdosi odštěpil. Nesere mě ani tak to, že mi ubyl jeden čtenář, jako spíš to, že nevím, kdo to byl. I když číslo těch, kteří můj blog sledují, je velmi nízké a já bych přísahala, že všechny ty nešťastníky znám nazpaměť, tak teď opravdu netuším.

Dnes jsme byly s mme. J. nakupovat potraviny a pak jsme jedly farmářskou šunku. Vyprávěla mi o tom, jaký to je, mít obrnu. A já začínám mít pocit, že svoji práci nedělám nijak dobře.

Co dělám ve zbylém čase, je vypovězeno na obrázku, který ilustruje tento článek. Ležím jako luční granát a mám se k výbuchu. Za deset korun jsem si koupila Durycha, Hemingwaye, Edmonda de Amicise /to skloňování jsem ověřovala, ale furt mi to zní divně/ no a taky Hovory s TGM. Nechápu, jak tohle mohli prodávat za desetikačku. Blbci. Volové. Jako nový. Ze sedmačtyřicátýho. vydání. A i přesto přese všechno čtu něco, čemu jsem nikdy nevěnovala dostatečnou pozornost. Čtu Harryho Pottera. Dnes jsem si do deníku napsala několikastránkové pojednání o tom celém. A nechci ho sem už moc převádět, neboť jsem se vyblbla dost. Vlastně jsem se jen zamýšlela nad tím, proč Harry Potter oslovil tolik lidí. Přijde mi to celé totiž naprosto zvrácené anebo naprosto geniální. Musí v tom být asi zahrnuto všechno, všechny ty faktory, co ovlivńovaly vznik toho díla. Ať už to, že jej napsala žena, Britka, celkem mladá a hlavně nijak bohatá - jímavý příběh - anebo to, že vykradla, co mohla, aniž by se na ni i takovej zloun jako Inhalium mohl zlobit. Opravdu. Ty knížky mě nesmírně baví a já nedokážu říct proč. Jsou promyšlený - i když občas mi tam něco vrže - jsou i vtipný - i když teda přemrštěnost jistých postav už nezná mezí - třeba takový Zlatoslav Lockhart mě bije do očí. Svět, který nám představila J.K.Rowlingová jakožto svět čar a kouzel (jo, ti Medkové tomu taky dost dali), vlastně aspoň trochu splňuje představy každého mudly. Jsou tam košťata, jsou tam kentauři a fénixové a baziliškové. Ale taky je tam něco navíc, některé hezky vylíčené postavy, které člověk vlastně začne mít rád a má dojem, jako by doopravdy žily, je tam famfrpál a taky mozkomorové a samozřejmě Dudley. Tedy nejen stereotypy a báchorky, co se tradují mezi lidmi už stovky let. Pak už stačí přidat do kotlíku špetku své fantazie a touhy nechat se unést a mejdan může začít.

A já jdu číst kompletního Harryho Pottera, takže čau a uvidíme se tak za týden.

úterý 2. srpna 2011

Perem leda s labutí

Kdo mě zná osobně (moc takových můj blog nečte), ten si občas všimne, že mám špinavé ruce. A ne jen tak nějak. Že mám na rukou fleky, které jsou klidně třeba tyrkysové, černé, růžové či zelené. A kdo mě zná osobně a nebojí se zeptat, proč se tohle děje (takových lidí je ještě míň), zná už rovnou odpověď.

A ta je dost jednoduchá.

Neubližuju si, netrpím žádnou vrozenou vadou, která by mi způsobovala fleky, a ani nejsem zas takový čuně, jak vypadám.

Píšu inkoustovými pery. Včera jsem jich měla dvacet tři a dnes mám už dvacet čtyři díky dalšímu přírůstku, tmavě modrému a matnému. Inkousty mám různých barev, někdy je míchám, jindy ne, málo píšu jen tak modrými. Pera mám různá, ať už drahá - Parkery nebo Watermana - anebo levná třeba za deset korun z obyčejného papírnictví. Ke každému mám velmi osobní vztah a u každého si přesně pamatuju jeho zakoupení a co jsem jím tak zhruba napsala. Vím přesně, co od kterého pera čekat, které protéká, které se občas zadrhne. A když někam jedu, pero je jedna z prvních věcí, co si s sebou balím. Pera, co beru na cesty, jsou většinou masívní. Poslední dobou na ně mám takové sametové sáčky.

No a protože jsem na pera takový úchyl - mohla bych tu o nich psát tak dvacet let - moc mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, že existují i weby, kde se podobní podivíni jako já shlukují. Pokud vás problematika plnicích per zajímá, navštivte například http://www.pentrace.net/ anebo http://www.fountainpennetwork.com/, kde se můžete potěšit například tímto obrázkem ze soukromé sbírky:

http://www.gergyor.com/images/yellow_pens_aug08.jpg
zdroj http://www.gergyor.com/images/yellow_pens_aug08.jpg


A pokud vás, mé laskavé (asi čtyři) čtenáře zajímají má plnicí pera, mohu se o ně podělit v nějakém tom dalším článku. Zdenka tomu říká "perný arsenál".

neděle 31. července 2011

Okřídlený buldoček, Grossmann a mdloby




Když se řekne Suchý a Šlitr, tak se vlastně nikdy nedokážu rozhodnout, kterýho mám radši. Ale musím přiznat - a to věc je zlá - že jsem vždycky měla radši Grossmanna než Šimka. Napsala jsem pro něj básničku - takovou pitomou - a říkala jsem mu v ní, ať nezávidí, že to, co prožil, je podle mě skvělý a že vlastně může bejt šťastnej. Jenže on tohle všechno určitě věděl, tak proč mu to vysvětlovat. Tuhle písničku, na kterou odkazuju, tu složil Grossmann a Urbánková ji zpívala na jeho pohřbu.

Včera jsem upadla v černé mikině na divnej sololit v kychyni naší rodinné usedlosti. Hned vedle kamínek. Byly to moje vlastně první mdloby, zatím jsem to vždycky nějak udržela, ale tentokrát ne. Nejdířv jsem se opírala o rám dveří, ale pak jsem se sesunula k ulepený zemi a nemohla jsem vstát. Ale nebyla to taková černota, spíš bylo všechno fialovo-černý a tečkovaný, pak až přišla ta černota, po těle bílej pot a pokožka taky bílá. No tak to byly mý první mdloby, který byly provázený křečema, zvratkama a rozhodnutím, že si zajdu zase na nějakou lékařskou prohlídku. Pes mi lízal ruce a když jsem se pak chtěla zvednout, čumákem se dotýkal mejch lýtek (výš nedosáhne), jako by mě chtěl jistit. Přitom kdybych zase spadla, tak bych ho rozmáčkla.

A teď poslouchám Grossmanna a Šuchýho a Slitra a tankuju se tou krásnou atmosférou šedesátých let - asi proto, že jsme dnes taky sjížděli Hogo Fogo Homolka. Já vím, že hodně lidí říká, jak to bylo tady na hovno a Dubček a tanky a spol, ale svoje kouzlo to pro mě, devatináctiletýho pozéra, má. A končit se má něčím hezkým, takže Klíměntajn pěkně pa ruski. Příště zas třeba o Breivikovi nebo o slečně A., to se ještě uvidí.




Zdál se mi sen o buldokovi, co měl křidýlka!

čtvrtek 28. července 2011

Bar i éry

Ještě než začnu článek o paní J., tak zmíním jednu věc. Můj zubní kartáček, o němž jsem psala pod štítkem kartáček několik článků, umírá. Jednak se rozštěpuje, ale hlavně jsem koupila nějakou hovadskou pastu, co sice není jahůdková, ale barví jeho štětinky do růžova. A tak už můj kartáček přestává být fešák a bude vyměněn. Beztak už ho mám skoro dva měsíce - i když teda na netu jsem četla, že se má měnit každý tři, tak ještě uvidím.

K paní J. jsem se dostala přes pana L. a paní N., ale to není tak podstatné. Bydlí v paneláku a včera jsem ji navštívila prvně. Hlas, co zazněl z bzučáku, mě vyděsil. Znělo to jako nepříjemná stařena. Ale už když mi nahoře otevřela - nebyla chudák vůbec vidět, jen ten její úsměv, zbytek byl v takovém divném stínu, na kterej se nemá koukat - tak jsem věděla, že je v pohodě. Nabízela mi bonbony. A říkala: "Já s tím poslední dobou jezdim jak s připosranejma gatěma, to bude asi baterkou."
Má elektrickej vozíček.
Říkala: "Já si to nabíjím každej den, hlavně že ostatní jezděj' jako drandy --"
a smála se tomu a já obdivovala její optimismus, i když její muž je upoutanej na lůžko v nemocnici a ona má ochrnutý nohy a ruku a tu druhou ruku taky nemá nic moc. I když rozbalit bonbony umí a to jí, zdá se, stačí. Každej čtvrtek jezdí s asistentem za mužem - těžký cukrovkář. Já budu zřejmě její středeční asistent. Říká: "Budeme si rozumět, a když ne, tak tomu pomůžeme. A dorovnáme ještě řadu těch čokoládovejch a pak už je vážně uklidím."

středa 27. července 2011

Jeptiška & vrhač kostek

23:06, nastupuju na Holešovicích, směr Háje.
Venku se ochladilo, a tak mi Tomáš půjčil svoji mikinu. Černou, ale umazanou od akrylů a olejů nebo já nevím čeho. Rozloučili jsme se. A já šla do metra. A viděla jsem svůj odraz ve skle a říkala si, že takhle asi vypadají bezdomovci nebo feťáci. Nějak jsem se do tý role vyvrhele společnosti vžila, a tak jsem se ještě víc nahrbila, namluvila jsem si kruhy pod očima a třas a jelo se. Lidi ode mě odstupvali a drželi si tašku a já se bavila.

Sedla jsem si na konec vagónu. Poblíž seděl chlápek. Vandrák. Bezďák. Špína za nehty, mastný vlasy. Taška Billa. Šusťákovka a vůbec.

Házel si kostkou. Osmibokou. Vždy když hodil, něco si zaznamenal na čtverečkovaný papír, co měl na stehnech.

No a naproti mně seděla jeptiška. Malá, tlustá a stará. Zajímal mě hlavně ten pán, sledovala jsem jeho pohyby a tvář. Měl pobavenej výraz. A byl by fakt hezkej, kdyby se dal do kupy. Opravdu hezký rysy v obličeji. Dokud mi cosi nezavadilo o nohu.

Byl to růženec. Jeptiška ho žmoulala, měla zavřený oči a říkala němými rty nějakou modlitbu. Občas oči otevřela a koukala se střídavě na mě a pak na toho týpka s kostkou. Když jsem nás pak viděla, odražený v okně, v tunelu mezi hlavákem a Muzeem, ani jsem se nedivila, že se za nás asi modlí. Vypadali jsme dost nuzně, potrhaně a příšerně. A mě to moc těšilo.

A pak Muzeum a vystupovat. Vrhač kostek jel dál, ale já i jepťule jsme vystoupily a já v tu chvíli dostala chuť jí říct, že jsem v pohodě, že to je vypůjčená mikina, že mám pod ní svetříček a šatičky -- a že nezakrejvám vpichy od jehel. Ale v tu chvíli, i když jsem ji neustále sledovala, se po ní slehla zem, jak se asi dalo čekat. Prostě zmizela. Nešla k přestupu. Ani nevylezla na Václavák. Prostě nikde nebyla.

Tak co z toho. Asi nic.

Jo a - jsem si dneska koupila zlatou sukni za třicet - a vůbec to dneska v Radotíně zářilo šílenostma a dokonce i Hugo Bossem a s. Oliverem, a to jsou přece značky, no ne že ne. A to už jsem nad Radotínem skoro lámala hůl, že tam nic neseženu. Ale zlatá sukně mě bere -- skoro jako ta stříbrná košile z rádoby pařížskýho sekáče (nějakej pařížan to asi hodil do kontejneru a prodávaj' to tady -- bych řekla). Poslední dobou mě chvátěj' lesklý věci, začínám bejt už vážně senilní. Ani bych se nedivila, kdybych si tu jeptišku v tom metru vymyslela a pak se divila, že ji nemůžu najít.

úterý 26. července 2011

Moje recepty


Jsem zrovna u Tupejže četla nový články a všimla si, že psal o Pavlačáku. A tak jsem si řekla, že bych mohla napsat o Odpoledni cukrářů, což je po dlouhé době první próza, co píšu, a co ji píšu dobrovolně. Navíc.

První, co mě napadlo, byl název. Ten mě napadl v antikvariátu při pohledu na Zářijové růže. Není to anagram ani nic, jen nějaká asociace. Takže jsem si řekla, že takhle se musí něco jmenovat, třebaže název to není nijak zvlášť strhující.

A pak jsem to nechala ležet, dokud nepřišla máma a neřekla: "Podívej, co jsem našla. Pěkně odporná knížka na recepty, tu mi dala teta Eva, fakt hnus, co? Nechceš ji?" Takže danke, liebe Eva, pro mě to bylo znamení, i když ta kniha je fakt odporná. Na vnitřní stranu desek nalepila jsem si Jezulátko a už to jelo.




Nejprve jsem si tam chtěla napsat jenom kratší povídku, co jsem měla v hlavě nějakej čas -- že ta věc zešílí, to mě ani ve snu nenapadlo. No a začalo si to žít svým životem, místo párstránkové povídky vzniklo několik desítek stran, na které se stále víc nabaloval příběh, o kterém už teď aspoň tuším, jak dopadne.



I když, samozřejmě, řada školometů tvrdí, že má mít všechno svůj význam a že mám od začátku vědět všechno, já zahájila svý a nevyzrálý turné po příbězích a nic moc neřeším. Ani to, jestli to kdy kdo bude číst. Asi nebude. Ale to mi nevadí. Odpoledne cukrářů by měl bejt příběh o svobodě, a ten zbytek, jako třeba jestli tahle postava nevstoupila do děje moc brzo nebo pozdě, to nechám na ostatních -- psát se nikdy nenaučím, ale bavit mě to asi už nepřestane.

Právě jsem zabordelila kuchyň a zničila světlo v koupelně, tak to jdu nějak řešit.

pondělí 25. července 2011

Co pije kopie


Bauhaus je obchod sám pro sebe. Mají tam takový ty vrtačky a jiný věci, a když se člověk chce kouknout na osvětlení nebo záclony, setká se jen s obr-nevkusem. Tak zajede do modrožlutý krabice na Zličíně nebo Černým mostě, kde to sice je už lepší, ale zase pak tytéž věci vidí u tisíce dalších lidí. Navíc mě už tyhle švédský serepetičky taky štvou. Ani ty švédský koule s brusinkovou omáčkou mi tam už nechutnají. A zmrzlinu už si nemůžeš dotočit, kolikrát chceš.

Tak co se dá dělat.

Babička mi zkrátila vlasy. Jo, nechodím k holiči. Jo, je to poznat. A je mi to tak ňák jedno. Můžu si na to téma založit fashion blog. Můžu se třeba tvářit jako zamrdanej intelektuál, kterej to považuje za nepodstatný, ale nechce se mi.

Všichni jsou mrtvý. Všichni umřeme. A tak.

neděle 24. července 2011

Sukulentilky II.






Mám nové dvě květiny. Včera jsem si je koupila za pětadvacet korun v Troji. Vypadají jako prdelky. Péče o ně je složitá. Navíc jsem jednu omylem shodila a její hlína se vysypala, ale snad bude ok.



Můj vývoj - místo Quest for Glory I. hraju Quest for Glory II.
Je to v průseru. Neumím tam přejít přes to lano. A je to v průseru, že hraju adventury z osmdesátejch let, to je opravdu hrozný! A nic s tím nedělám.

Jsem opravdu líná rovnat tady ty fotky, takže tento článek bude vypadat takhle blbě a je mi to jedno. Dneska končí výstava sukulentů.

pátek 22. července 2011

Když dlaně nehřejí

Achbožebože. Já a Anča máme každá stejnej prstýnek za deset korun. Jsme z něj úplně unešený. Chtěla jsem si pak za stejnou cenu koupit ještě pseudorubín, ale místo toho mám purpurový tričko z Máje, kam jsem šla na záchod zrovna, když z ampliónů vřískala ABBA. Tak to vidíte.

U doktorky byla zase prdel a mám prej přijít osmnáctýho osmý v osm ráno, ale nevím kam.

závěsy
rozevláté
tvým tělem
tvou krásnou
hebkou
ohebnou
páteří
vykousanou jak
propiska
v mejch ústech
a nalepenou
na peří
jak křídla anděla
vyrobený po domácku

Anča mě naučila módní peklo.cz, morien psala, že na csfd nejvíc nesnáší komentář "Co dodat, prostě klasika" a nějakej chytrej pán na youtube pravil: "Nepište k tomuhle videu - je mi třináct a poslouchám tuhle hubu."
Tak mě napadlo, co sere nejvíc mě, a to jsou bezesporu ti pitomci, co se na literárních serverech chlácholí, jak jsou dobří - např.:
Píši samé verše,
jeden za druhým,
hledám jen způsob,
jak své pocity vyjádřím.

Nechce se mi dnes v noci nějak spát,
tak u otevřeného okna stojím a je mi zima.
přemýšlím o hvězdách na nebi,
tak trochu více o životě na Zemi. (zdroj: http://liter.cz/Basne/332494-view.aspx)

A k tomu komentář: "je to osobni a promne,jak bych mohl to ocenit inak..Spontanni a přitom moje.Muže byt vubec neca krasnejši ? Dekuji.."

Takže blejt. Blejt. Blejt. Blejt.

Další skvělou věc, s níž jsem se setkala na cbdb.cz, například komentář a la: "milé, vtipné, neotřelé a rychle utíkající ". A JAKO CO?
A dál. Naprosto miluju, ale fakt miluju, když někdo chválí knížku a řekne: "Měl jsem to přečtený za x dní." Jak to vypovídá o kvalitě knížky? Neserte mě!

Jinak čtu Pijpelinky. A mám hlad.

středa 20. července 2011

Masoprso

Dneska jsem třídila dopisy, skoro jsem si zaslzela u pohledů se šarpejema, co mi rodiče posílali do léčebny (ne psychiatrický), když jsem byla malá a nemocná, chechtala jsem se nad Zdenčinejma kanadskejma nebo brandejskejma zpravodajema. Za každej rok, co znám Anču, mi zůstal pohled z pláže v Pesaru. Našla jsem tři dopisy od * a zasmála jsem se i nad nimi, neboť mi ty dopisy přišly už dočista nereálný a ty uvzdychaný bláboly (já vím, že to nečteš) vlastně ještě víc. Pak jsem našla kopu dopisů od známejch z Liverpoolu, různý přáníčka a tak. Tániny dopísky, Moničiny dopísky. Dopis od Tomáše, co nerad píše, a tak mi namaloval jenom obálku z jedný strany a z druhý strany sololitu nebo čeho pak obrázek vily Milady v noci. To je jeden z mých nejoblíbenějších dopisů.

No a teď mám teda na posteli atomovou válku z dopisů a sere mě to a musím je uklidit do krabice, která leží někde pod ponožkama, co jsem taky dneska chtěla třídit. Bijte mě.

Moje doktorka dnes není v ordinaci, což mě brzy zahubí, třebaže mi je už líp a nemám už moc bolesti, tak se stejně děsím následků svých sem tam se opakujících onemocnění. Chcípnu. Vidíte?

A včera jsme si hodinu dvacet volaly s Ančou, od jedný v noci. Byly to zas jednou velekecy.

pondělí 18. července 2011

Můj svět končí tam, kde ty začínáš

Budu dělat vozíčkového asistenta vozíčkářům. Vyšla jsem z domu s mokrými vlasy, ve fialových punčocháčích, v černé sukni a v bílé košili, co jsem nosívala jako školní uniformu během svých studií v Anglii. Boty jsem taky nějaký měla.

Zdenka mi vyprávěla o knize Chatrč.

A Blběnka mě moc nebere.

Teď chci psát o chlapci C., co jeho jméno nechci prozrazovat, protože neexistuje. Bude to čísi biografie. Ale on to nikdy nepozná.

Dost škoda, že nekouřím. Okamžiky v mém životě by pak byly o dost víc pronikavé.

neděle 17. července 2011

Dement, they meant.


Kdybych vám řekla, co jsem dělala dneska v noci, tak mi to stejně neuvěříte. Snad jen stačí říct, že na koberci zbylo dvanáct nebo třináct fleků.

Byl to náser, ale ne můj.

Taky mi asi neuvěříte, že teprve v devatenácti jsem si přečetla My děti ze stanice ZOO. No a samozřejmě, jako všechny ty kultovní věci, ani tohle mě nijak zvlášť nenadchlo. Přečetla jsem si to, abych zjistila, jaký to je, vypořádávat se se závislostí, neboť moje závislost na sladkým a stále se zvyšující potřeba si šlehnout mě docela odrovnává.

A ta Christiane mě teda pěkně srala. Se dalo čekat.

Ale i tak jsem to přečetla a vlastně jsem nebyla vůbec znechucená nebo nic, akorát mi to přišlo jako na svou dobu skvěle načasovanej dokument, a tím to haslo.

Pak jsem četla Bohyň od Konwického, která dost lehce sklouzávala ke kýči a děj byl předvídatelný a všechno vlastně bylo strašně banální a tolikrát slyšené, jenom snad ta doba a prostředí Bujwidz a Vilie tomu dodávala tu atmosféru, pro niž se mi to tak líbilo.

Třetí Matrix mě mimochodem zklamal, ale první dva mi přijdou dobrý. Hlavně mi pořád ještě přijde k smíchu, že Vědma změnila svoji podobu a zmiňuje to ve filmu, když pravda byla taková, že představitelka Vědmy prostě zemřela a byla nahrazena někým jiným.

S tím na mě nechoďte ---

Hlavně teda pěkně debilní dialogy, že jsem se tomu musela smát.

No nic, no.

Jo a teď čtu tu Blběnku.

A píšu kraviny.

Poslední dobou se z mýho blogu stává smětiště mejch názorů na knihy a filmy. Už vůbec se nedělím o svůj život, o strky a frky, o nemoce, o sny a o toužení. Těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. Můžu to zkusit tak i tak. Třeba, jestli to tu ještě někdo čte, by mi to ten někdo mohl říct.

pátek 15. července 2011

Asi jsem v průseru.

Když ráno vstanu, potřebuju aspoň jogurt, ale ideální je kobliha. Nepotřebuju oběd. Ale něco sladkýho. Zkouším odvykat. Klepou se mi ruce a selhávám. Furt. Nevydržím dělat soustavně nějakou činnost. Pak vyjedu za Prahu a je mi blbě a už za tři dny zas lezu po stropě a potřebuju něco sladkýho, a když to nemám, tak jsem schopná pro to jít kamkoliv.

Teď jsem třeba doma nic neměla, tak jsem honem snědla dvě broskve, aby mi aspoň přestala slabost v rukou.
A kdykoliv mám nějaký peníze, tak si za ně stejně nejvíc kupuju bonbony.

Měřila jsem to. Poslední sladkost jsem měla včera kolem sedmé večerní a teď už se mi zastavuje srdce. Vlastně ne - měla jsem u Tomáše pár bonbonů kolem desáté večerní a teď už se mi zastavuje srdce! Jsou tři.

Občas sním balík bonbonů, jako by to bylo nic a furt nemám dost a pak mi je blbě a tak si říkám, že si dám detox, ale jak říkám, to nezvládnu už dýl jak tři dny. To je fakt strašně strašný.

Takže jsem koukala na doktorku cé zet, co píše o závislosti na cukru. A já už tak nějak intuitivně všechno zkoušela, ale to ovoce mi už tu pořádnou cukrovou pálku prostě nenahradí. To je zabitý, zabitý. Hu=ějsflksfiéweiéakdiafůal.

čtvrtek 14. července 2011

"Jestli já jsem Záprdek, tak ty jsi pani Záprdková. A jestli já jsem Vzteklounek, tak jsi pani Vzteklounková."


Včera při bouřce jsem koukala na Směšnou lásku Kunderovu, s Mílou Kopeckým a s Lanďákem v hlavních rolích. Dost mi to tím svým vyprávěcím stylem připomnělo Vajíčko, co ho v režíroval Ota Ornest, bratr Jiřího Ortena.

Je teda pravda, že v mém životě je už tak trochu překunderováno, ale i tak jsem to vlastně ráda viděla.

Jo, a četla jsem Dvě staré babky od Toona Tellegena. Místy připomíná Charmse svou absurditou, sem tam nějaká celkem silná scéna, ale jinak nevím. Teď čtu Tadeuzse Konwického. Jsem v půlce.

A, ač to zní neuvěřitelně, byla jsem přijata (aspoň) na tu fildu, takže nebudu kopat do zdi, ale budu třeba i studovat a doufat, že se do příštího roku nějak mentálně vyvinu a vezmou mě na scénáristiku, třeba někdy. A dnes si jedu koupit krabici do modrožlutého švédského světa na Zličíně.

úterý 5. července 2011

Med ail on

Tachykardie dnešního dne utichá se zpěvem ženy v kuchyni. Jedním tlesknutím zabila potravinového mola. Vylétl ze špaget. Medailon na jejím krku se zakýval a pak vklouzl do žlábku mezi jejími prsy, do nějž před dvaceti lety její manžel zabořil tvář a řekl, že se právě octl na nejkrásnějším místě na světě. Dnes cítí to teplo jen přes zlaté stěny medailonu. Dokud žil, měl časté tachykardie.

pondělí 4. července 2011

Lyricized


Tin soldiers and Nixon coming,
We're finally on our own.
This summer I hear the drumming,
Four dead in Ohio.


Hrála jsem trochu na kytaru, než mě začaly bolet klouby. Bolej' mě furt. Prožila jsem asi špatnou zimu.
Je mi devatenáct a mám často tachykardie. Něco mě ta tom vlastně těší. Ležím mrtvá. Neměla bych jíst tolik vajec a čokolády. Cholesterol až na půdu.

No a co. Už dva měsíce nemám facebook.

Za oknem někdo řval. Vykoukla jsem. Černoška v černém kabátě řve na černocha v černé košili a riflích. On jde despoticky dál. Jsou od sebe několik metrů. On se nezastavuje. Těžko říct, co si udělali.

neděle 3. července 2011

Je na Maninách


Prošla jsem si několikatýdenními pochybnostmi, chtěla skartovat všechno, co jsem kdy napsala. Teď píšu a vím jednu věc -- je jedno, o čem píšu, jak to píšu a co píšu. Hlavní je, že píšu. To je hlavní. Že to jsou sračky, to mi je jedno, jsem na nich závislá. Fuj, to je ale klišé.

Chtěla jsem svůj včerejšek věnovat J., ale odkop' mě kvůli holce, což mu nezazlívám. Měli jsme se včera vidět, ale nakonec byl naivní a tupej a byl s ní, i když se bojím, že to blbě dopadne, i když bych jim přála, aby to dopadlo dobře, sakra sakra. Napsala jsem mu, že je řeholník, a on napsal, že si to slovo musil gůglit.

Byla jsem v Holešovičkách u doků na rockabilly párty, všichni v károvaných hadrech, červeno-černých věcech, holky s čelenkama, v leopardím a vůbec.

Tomáš pil džus a já vodu a obdivovali jsme, že i předložka na záchod je ve stylu rockabilly. On měl vínový sametový sako a já černej svetr s kožíškem. Trochu jsme vyčnívali.

Pokud máte zájem se pokochat a něco koupit, běžte sem: http://mrcreep.eu/, hned u zastávky Maniny.

Jinak, Matrix je fajn, když jsem ho konečně trochu začala chápat. Viděla jsem ho asi před deseti lety. A Konec punku v Helsinkách mě trochu zklamal, ale o tom třeba jindy.

pátek 1. července 2011

!knuP

Na nočním stolku mám progresa. Zelená, červená, modrá, černá a žlutá.

Najdete mě v Psím víně, v čísle šestapadesát. Tedy 56. No. Přikládám fotku z večírku - fotil buď Jan Těsnohlídek ml. anebo Barbora Karešová. Byla jsem si U Seidla koupit Tvar a nové číslo Psího vína tam ještě neměli, ale jistě brzy budou. Rozhodně je oč stát hlavně kvůli dalším, řekla bych kvalitnějším autorům /třeba Sára Vybíralová anebo Ondřej Holubec/.


foto: J.T.ml/B.K.

Můj velký dík patří Adéle za to, že četla moje věci na buskers festivalu v Budějovicích, kamž jsem nemohla dorazit. Věci, co na festu zazněly, si můžete přečíst tady: http://buskersfest-basnici.blog.cz/


Jo a čtu Konec punku v Helsinkách /dost brzo, když to na trhu bylo už před Vánoci/ a mám z toho panku pankismu skoro chuť namastit si kolomazí marteny a vyrazit do Vagónu, ale neudělám to, protože moje malý nohy v těch botách vypadaj' pěkně blbě.

úterý 28. června 2011

Papundekl řekl

Rozpálené proutěné židle na terase. Sedám si. Čtu Zářijové růže. Napsal André Maurois, ale není září.
Procházím koridorem, míjím ženu s lalokem tak obřím, že si jej chci potěžkat. Vypadá jako lidský pelikán.

Večerní světlo usedlo na žolíkové karty.

Ranní probuzení. Vstal, sedl si na lehátko. Nechal mě, ať si dělám, co chci. Po chvíli přiběhl, v černém roláku, v černých kalhotech a s vlasy napůl rozcuchanými.
Zabořil se do mojí náruče.
"Tam byla vosa. Nebo nějakej jinej brouk!"
"Už je to dobrý ..."
"Chtěla mě bodnout."
"Neboj."
"Už tam není? Už je to dobrý?"
"Určitě." Ještě více se přitisknul. Pak zvednul čelo a řekl: "Tak ahoj!"

Dopolední Vyšehrad. Vozíčkář telefonuje. Zní velmi zoufale.
"Já nevím vůbec, kde jsem ... Aha, takže dvě zastávky odtud ... Není to bezbariérový ... Vyšehrad."

Sedíme u divadla v parku.
Malý chlapec skáče po lavičkách a my se bavíme o potratech.

Claro que si.

sobota 25. června 2011

Mi ricordo

bílej bulteriér

líže paty

tomu úsvitu těm holubům tý dece

a taky

šátku

žlutýmu květovanýmu

šátku

co si stará žena

váže pod povislý prsy

a šeptá

mi ricordo //


Včera jsem navštivila babičku, otevírala skříň, říkala: "Doprdele, to nejde votevřít."

Pak říkala: "Všechno je to na hovno!" a tvářila se jako svrchovaný láma. Mi ricordo.

pátek 24. června 2011

Cibulačka

Krájet slzy
z cibule
slzy
kropit je na odhalené pihovaté rameno
krájet slzy
z cibule
brzy
otírat rameno o záclonu po záchvatu
okno ji přibouchlo větrem
zmámeno
slzami
cibulemi
zaťatými v pěstičku
krájet slzy


Kolik mě je? Je mě blázen, nic víc. Dala bych si třešně, nemám na ně, došla bych si na ulici na záchod, nemám na něj, všude chtějí pět korun. Je mě blázen, nic víc. Kolik mě je? Blogspot mi ukládá koncept.

čtvrtek 23. června 2011

Bešamel, bež a mel



Včera jsem se po asi třinácti letech zase podívala do svojí mateřský školky, neboť tamější děti zahrály představení, které jsme s Dominikem, Honzou a Janou napsali. Byla to docela sranda sledovat.

Na závěr jsem dostala růžičku a kapesníček a pak jsme se s Tomášem přesunuli na vernisáž, kde to bylo celé velmi - - odhalené, šampaňské a roztodivné, ale proč by vlastně nebylo.

Dnes jsem tak nějak přemýšlela, jaký to je, bejt vůbec někdo dneska. Když si něco oblíkneme, hned se řadíme do nějaké sorty lidí. Vždy nás tedy bude někdo nenávidět. Slečny, co ohrnují nosík nade vším, považují každého, kdo má roztrhané šatstvo, za hipíka. Ti, co mají roztrhané šatstvo, mají každého za mainstream. Outdoorovci s kraťasama Rejoice chodí po Praze v pohorkách. Zlatá mládež je odsuzuje. Skejťáci s kalhotama po kotníky hulí trávu, hulí ji ale i hipíci. A ti, co mají dredy, podle většinové společnosti musí určitě hulit, i když brko neměli nikdy v ruce. Kdo se v tom všem má vyznat? Předsudky fungují líp než vysokorychlostní internet. A neumíme je vypnout.

středa 22. června 2011

Má lina & malina


Až budete mít chuť nic nedělat, zanechte facebooku a podívejte se prosím na www.cbdb.cz, zaregistrujte se a nadávejte se mnou. Ten server je snad úplně na hlavu padlý. Přišla jsem tam včera a hned jsem musela doplnit tamější archiv o asi dvacítku autorů, kteří mi ani nepřišli vůbec regionální nebo neznámí - tak třeba Nash a jeho Obchodník s deštěm anebo Alexandr Blok. Chápu, že tam nebyl Déry, Šukšin, Vailland a tak, ale i tak mi to celý přijde dost omezený. Přitom ten nápad je fakt hezkej, tak prosím, jestli budete mít chvíli kolem, narvěte tam co nejvíc autorů a knížek, jinak nebudou mít děti odkud opisovat obsahy děl do čtenářskejch deníků.

Jo a taky mě můžete ovívat.

Masírovat nohy.

A tak dál.

Znáte mě.

Čtu Ztracený obzor. Výtečný Conway, opravdu výtečný.

Vzpomněla jsem si, jak jsem seděli v Čase a byli ze školy na prášky a vymysleli jsme: "Terner Pilarová" místo "Pilar Ternerová" a přitom to vůbec není vtipný. Ale když jsem si na to teď vzpomněla, tak mě zahřálo to horký mlíko, co jsem tenkrát pila. Pokud to teda nebyl vaječňák. Což mě ještě víc nasralo, protože je mi ještě větší horko a navíc už zase vzpomínám na Josefskou, a to bych teda jako neměla.

Můj profil na cbdb: http://www.cbdb.cz/uzivatel-8968-inhalium

úterý 21. června 2011

Azurový hrozny



lehnu si

přikrytá záclonou

na azurové hrozny

pod mou vahou z nich

vytéká

průhledný jed

můj pohled mizí

za clonou

řas

a omšelých vět

čas

bolí

azurové hrozny se roztříštily

pod mojí lopatkou


Proč můj blb-blog nedokáže pochopit, že fakt nechci psát kursívou? Rududududu.

pondělí 20. června 2011

Cca do setmění

Nestačím se divit
zplesnivelým vzpomínkám
na chatě pod schody

tyčky z mikáda
zašelestily něhou
dnešního rána Nestačím se divit

peckám v paprice
a rtům
staré seschlé ženy
a muži
pod mou pokrývkou
je celý vysvlečený
ze své touhy po lepším

Nestačím
se divit svému kartáčku
že se neštítí čistit mi zuby
a že se klid neštítí
lechtat mě po nose
co promodral inkoustem

nestačím se divit

Náser na uložto.cz, nutí mě stahovat si stále víc a víc blbejch věcí. Nebo taky náser na torrenty. Dělám fakt prd. Stahuju si Tarnation.

Přečetla jsem Pokojskou. Nic moc. Přečetla jsem Na kratším konci ulice. Nic moc. No. A vytvořila jsem si účet na cbdb.cz a dostala jsem maturitní vysvědčení.

Včera jsme se s Tomášem děsili tak moc, že jsem se bála dojít si na záchod. Bylo to naprosto otřesný. Člověk je v noci úplně jinej než přes den, proto jsem se bála mnohem víc.

Dala bych si bonbony, ale posledních deset korun jsem dala údajné bezdomovkyni. Ještě navíc se slovy: "Aspoň si nekoupím bonbony!"
Jenomže teď!!!

pátek 17. června 2011

Pablb & paštika


domy jsou žlutý a

nakažený chlebem

jen kousek

Karlína

pod tím

nočním nebem

úsvit se zasmál

přikrytej komínem

šterkem to duní

ze stolu drobný vem

a z mýho potu

z toho se nenajíš

přesypy písku

a pořád blíž a blíž!


Klaus prej tvrdí, že stávka byla "trefou mimo". Mě by jenom zajímalo, jak vypadá taková trefa mimo, když trefa je trefa a mimo prostě bejt nemůže. Nebo mně aspoň vždycky přišlo, že trefa je prostě trefa, neboli zásah. A zásah je do cíle. Tak buď je to třeba střelba mimo, anebo prostě trefa. Nebo prostě mohl říct, že pláčou na špatným hrobě. Vím já?

Achjo.

Nevím, co číst.

úterý 14. června 2011

Bešamel

Tupejž mě zas po dlouhý době naučil pít pivo a pak s tím jedním běžel Žižkovem za Anoukou, zatímco pršelo a všude začínalo bejt už fakt šedo.

Včera jsem slyšela ženskou, jak vzdychá při sexu. Stála jsem na balkoně a jedla salát. A ty vzdychy a řevy se odrážely od jedný stěny k druhý jako pingpongovej míček. Vykouknul mladej kluk z vedlejšího domu, tak jsme poslouchali spolu. Bylo to zvláštní, že ty vzdychy zněly fakt jak z filmu - takový to klasický /: och-och-óó:/ co je v každý romantický komedii.

Bylo mi k smíchu.

Včera jsem si k červenému kartáčku koupila nový mezizubní a nevím, jak to červený kartáček snáší. Červený kartáček má teď výsadní postavení v hrnku, co mi dal Tomáš k měsíčnímu výročí od našeho rozchodu kdysi dávno (ještě s paklíkem brček), ale mám strach, že mezizubní kartáček už červenýmu kartáčku trochu překáží.

Uvidíme, kterýmu kartáčku ráno zbudou štětiny.

pondělí 13. června 2011

Mák v televizi

Zase další změna vzhledu Inhalia. Snad vydrží dýl než ty předchozí.

Žena má černé jednodílné plavky, žlutou sportovní koupací čepici a v oblasti třísel tečky z vyholení. Musela do lázní přijet teprve dneska.

Nejprve ponořila do vody špičku chodidla a pevně se držela stříbrných madel.

Obvyklost tohoto bazénového výjevu ho zaujala.

Potom ponořila celé tělo do vody. Její rty se ve vodě rozpustily a přilnuly k jeho papírově bílé pokožce.

Vyplula.

(z nejnovější povídky)


Holčička, co stála ve frontě za mnou, si kupovala plastelínu. Chyběly jí čtyři koruny. Pán, co stál za ní, řekl: "Já jí to doplatím. Kolik potřebuješ?"
"Čtyři koruny."
"Tak tady."
Prodavačka vypadala překvapeně neobvyklostí toho výjevu.

Nebylo mi z toho, co se stalo, hezky po těle. Viděla jsem na holčičce stud, na pánovi rozpaky ze studu, viděla jsem sebe i ostatní, že je překvapil ten dobrý skutek.

Musíme dospět. Naše země, my, naši potomci, vůbec. Máme pošroumané sebevědomí, neumíme být dost dobře hodní jeden na druhého. I když to bylo krásné, co ten pán udělal, nebylo mi z toho dobře po těle. Působilo to smutně.

Promodralá rána, zelené večery

Nutscracker
Představ si, že při koukání na akční film sám rozhoduješ o tom, kdo koho zastřelí. Jenže co by se stalo, se scénářem, kdyby hlavního hrdinu zastřelili hned v první scéně? Kdybys zkrátka měl opravdu naprostou svobodu volby, mohlo by to vést k velmi smutným koncům. A umění má člověku přinášet radost, a ne žal.

Monstradamus
Přesně tak. A dokonce i když nás rozesmutní, musí nám ten smutek přinášet radost.

neděle 12. června 2011

Sukulentilky

Když mi bylo pět let, dal mi jeden kluk ve školce malej kaktus. Vykořenil.

Když mi bylo asi osm, dala mi kaktus babička. Vykořenil.

Když mi bylo sedmnáct, dala mi kaktus Martinina máma. Vykořenil.


Jeden pán měl kaktus od malička, když mu bylo pětadvacet, kaktusu bylo tak dvacet. Byl velký a dužnatý. Pán se stěhoval. Během stěhování kaktus vykořenil. Hlína se všude rozsypala. Pánovi to bylo moc líto.

Kaktusy asi vykořeňují, když se i jejich majitelé cítí vykořenění. Proto si kaktus pořizujte jen ve chvílích jistoty. Mně zatím bohatě stačí můj červený zubní kartáček.

pátek 10. června 2011

Pro saze, no


Byla jsem venčit psa. Nemám vlastního psa, jen si ho občas půjčuju. Tak jsem ho šla venčit a on najednou někam odběhl. Vím, že se nezaběhne. Nikdy mi neutekl.

Ale nevracel se.

Nějaký muž opodál se mě ptá: "Nebyl váš, ten bílej psík?"
Říkám, že jo. Říká: "On zapadl támhle."
Beze slov se vydal ho hledat. Pes byl ve vodě a topil se. Myslela jsem, že psi umí plavat.

Muž ho vytáhl jen tak tak. To už kolem mě stálo víc lidí a spolu se mnou pozorovalo mužovo počínání.

Muž držel psa v rukou, pes byl celý promočený, klepal se. Překvapila mě obětavost toho neznámého pána. Když nesl psa přes přechod, který vedl k nám, dokonce se k němu nenápadně přitisknul bradou. Asi má opravdu rád psy.

Pes se polekal této přehnané něhy. Jednak jí, jednak auta, co zatroubilo v dálce. Vyklouzl z přívětivé náruče a vrhl se na silnici, chtěl pelášit pryč, srazil se s předním nárazníkem auta. Bylo po něm.

Stála jsem mezi lidmi a netušila, co mám dělat. Světlo bylo nažloutlé a načervenalé, kolem rostly šípky, měly na sobě květy.

Dala jsem se do pláče. Lidé se pomalu rozcházejí. Muž krčí rameny.

Zabzučela televize a máma vypla pořad. Podívaly jsme se na sebe s očima plných slz.

"Nejde to ještě nějak zařídit, aby ...?" ptám se.
"Ne, nejde."

Jdu se projít kolem domu, je tma a brečím. Ten pes mi přirostl k srdci. Asi hlavně proto, že jsem ho nevídala moc často.

Ozve se rána. Popeláři. 5:45 ráno. Jdu vykouknout z okna, stojím za záclonou a teprve si uvědomuju, že to byl sen.

Celý den chodím jako bez duše. Píšu Tomášovi, ať se hlavně o Montyho stará. Mám o něj strach. Byla jsem nakoupit a viděla dva psy velmi podobné Montymu, oba jsem si hladila. Jednomu jsem vyvlíkla tlapu z vodítka, měl jsi zamotanou.

Teprve díky tomu snu mi došlo, jak moc pro mě znamená pes, kterýho válím po lině, nutím ho, aby vrčel, šťouchám ho a podebírám dlaní a hrozím mu pěstí a říkám mu: "Ty debylyto! Ghué!"

Jestli máte psa, tak ho teď pořádně pohlaďte a řekněte mu, jak ho máte rádi. Bude tomu rozumět.

Monty:

čtvrtek 9. června 2011


Z klína jí vytéká výstelka těch, kteří prominuli. Hřbetem se opírá o stěnu, v bolesti se prohlubuje vráska mezi obočím. Na zem, na šedou lesklou zem pokrytou linem, dopadá výstelka těch, kteří promíjí. To jsou ti vaginální orli, co --- a víc neřeknu.

Nikam se mi nechce, chce se mi akorát tak psát, jíst, psát, jíst, začínám pořád nový štyky, až mě to dere, beztak psát neumím, tak co.

Vyčistím si na cestu zuby červeným kartáčkem - mám dojem, že si je čistím dnes už potřetí.

středa 8. června 2011


Jeho máma má Bechtěreva, jeho táta umřel na raka. Proto se pořád tak hrbí a bojí.

Na hodinách kostela na Jiřáku právě odbila půlnoc. Těma větama, kterejma uvozuju dnešní článek, má začínat moje další povídka. Nějak jsem se poslední dobou v tom psaní rozprasila. No. Ne že by mi to moc šlo.

Co je podstatné, je to, že mám nový zubní kartáček, a ten změnil doslova od základů můj život. Minulý měsíc jsem měla zelený kartáček Spokar. Zapomněla jsem ho na chatě, proto jsem jej nahradila novým, červeným, za 16.90 (střední tvrdost).

Kdykoliv jsem viděla svůj zelený kartáček, řekla jsem si: "Jako co?"

Červený kartáček mě však přiměl uklidit si pokoj, utřít prach a tak různě. Nechápu, jak to dělá. Podporuje mě v psaní, mám vždy radost, když ho vidím. Schválně si nechávám dveře do pokoje otevřené, abych na něj viděla, i když jsem v jiné místnosti. Jo, než se zeptáte, tak jo, nenechávám si kartáček v koupelně. Nevím proč vlastně.
Díky kartáčku mám teď na stole konečně volno. Řídí můj život. Má mě v moci. Je to uklidňující, jen nevím, co budu dělat, až se roztřepí.

úterý 7. června 2011

Scénické pomazánky

Beztak jsem toho Šukšina četla, abych si mohla na závěr vychutnat tu Červenou kalinu.

Moje hysterie z fildy vyprchala, když jsem si dnes vyzvedla na poště dopis, v němž stálo, že jsem přijata na FHS. Přinejhorším si tam rok posedím, i takové věci se dějí. No. A tak.

Až tohle dopíšu, půjdu si koupit něco sladkýho a pak dočtu Dopisy od panenky. To jsou údajně dopisy, co psal Kafka pro tu holčičku, jak se jí ztratila panenka. Ale já moc nevěřím, že se dochovaly. Spíš to bude fabulace, což mě od čtení odrazuje, vlastně jsem přesvědčená, že to Kafka nenapsal, tak proč to vlsatně čtu, žejo. Je to pro mě až MOC skutečný. A vůbec. I kdyby mi teď někdo chtěl nakecat, že to opravdu psal, z principu mu neuvěřím.

Zašla jsem do copycentra a nechala si svázat 26 stran svejch keců, jmenuje se to Sebraný kecy a jsou to moje kecy. Měla jsem z toho nejprve fakt radost a teď už mě to zas tak nebere.

No a až dočtu ty dopisy - vono jich, pravda, moc neni - tak si budu číst Viktora Pelevina a jeho Helmu hrůzy. Navnadila mě k tomu kupodivu maturita, neboť v didaktickém testu byl z této knihy úryvek. No, takže tak.

A svítí mi slunce do pokoje a praží na mě, ale když si zatáhnu roletu, jsem tu jako v kobce!!! To píšu proto, aby se štítek náš vezdejší Náser ještě zvětšil.

pondělí 6. června 2011

Kostnatý drát

Po zběžném prolistování modelových testů na FFUK - obor bohemistika, kam dělám zkoušky devátýho, se mi udělalo trochu mdlo. Hodně starších a zkušenějších lidí mi říkalo: "To zvládneš, prosímtě, vždyť se v tom vyznáš."
Hovno se vyznám -- hovno svoboda, hovno -- a tak dále.
Ještě tak trochu bych si mohla věřit v tom literárním oddíle, kde se ptají na různé knížky a tak vůbec. Skonám ve chvíli, kdy budu muset určovat metrum, dělit slova na morfémy anebo hledat básnické ozdoby. Mám k těmto činnostem odpor, ježto o literární hodnotě děl prd řeknou. A tak vůbec. Zase další školometská zkouška, kterou neprojdu, protože nejsem školomet. O zájmu o literaturu to nevypovídá. Nebo nemám zájem o literaturu. Nebo spíš mám nedostatečný zájem.

Viděla jsem dnes film Fígle a líbil se mi. Tentokrát mi skutečně vadily hloupé řeči těch, kteří zjevně mají pokrk poetických-tragikomických snímků. Já jich mám občas taky pokrk, ale tohle bylo přece jenom v něčem výjimečné. No rozhodně lepší než třeba Roming, co se o to snažil. Polské Fígle měly skvělou atmosféru a tak vůbec se mi moc líbily. Snad zas někdy ---



Byli jsme v ZOO. Viděla jsem krmení hrochů, což vyřešilo náplň mého života zas na několik dlouhých týdnů (až do té chvíle jsem žila z pohlazení anglického buldoka s tuhou kůží). Byli jsme taky na koncertě kapely Pumpa - www.pumparock.cz - v níž hraje náš milovaný školník. Šli jsme, pravda, jen já, Anča a Tomáš. Když jsme zjistili, že vstup je 130,- a nevíme, co hrajou, tak jsme se prošli Prahou a pak čekali do půlnoci, zakalili a byli blbý. Mě na tom nejvíc bavilo paradoxně to, že jsem se oblíkla jako starej rocker a skutečně jsem mezi nima nebyla k rozeznání. Vypadala jsem jako patnáctiletej kluk v triku kapely Kiss (za 30 ze sekáče), černejch úzkejch džínech, Martenách a půjčeným pásu s pyramidama. Anča vedle mě furt fňukala: "Ty mě zmlátěj', já jim to na vočích vidím. Vidíš to? Mám fialový triko a voni přijdou a řeknou, že ze mě vymlátěj' tu fialovou."
Pak jsem jela na chatu, kde jsem si četla /místo učení na blbý sakra do háje přijímací řízení na čjl/ Rusáky, přejedla se buřtem před spaním /náser skoro jako wafle a truskawki loni v Polsku/ a taky se tam na mě přisálo klíště - na stehno, kdybyste si chtěli zkontrolovat, zda ho tam taky nemáte.

Tak, a teď jdu nadávat na Josefskou, že nás tam češtinu víc neučili, pak budu nadávat na sebe, že jsem na češtinu nechodila (byla poránu, sakra!) a nakonec jim budu na fildě máchat před obličejem lejstrem, že mám z češtiny maturitu za jedna (to lejstro nemám, tu jedničku jsem si nezasloužila a navíc je to nezajímá). Nakonec si vzteky strhnu další klíště a přijímací řízení strávím v kómatu. Von ten výsledek bdue stejnej, tak co.

hodim si lano
skončim až ráno
hlavně že žiju
trochu se sestřelim
ať to má cíl
ať to má styl
tělo do hrobu
musí jít zhuntovaný
(Pumpa)

středa 1. června 2011

Předprseň

Divné zjištění, že Šukšin mě baví víc než Joyce nebo třeba i jiný věci, co jsem za poslední dobu četla. Státní maturita dnes -- už mi to vadí, vadí, vadí.
Už měsíc nemám facebook a nehodlám to měnit.

Seděli jsme v Čase a vymýšleli hlouposti. Jakože koho všeho ještě Mácha pical nebo jestli říkal i fikal a taky co jak bylo, dokázali jsme si odpovědět téměř na vše. Hodlám si zajít do copy centra nechat svázat svoje veršíčky, aby to bylo hezky takový masitý v knížečce, snad se k tomu jednoho dne dokopu. Pupupu.

cítím jak

pode mnou rezonuje ulice

cítím jak

můj zelený

svetr zní

hlukem aut

a

předprsní

to cloumá

budu se stěhovat

a na nohou

mám místo bot pytle z juty

budu se stěhovat

do bytu

co je šedo-žlutý

budu se stěhovat

na cestu

si beru kabelku

made in Italy

cuknul mi koutek v nádechu

a verše svítaly

úterý 31. května 2011

Ovidius Maso

Tak je to zpečetěný. Podle http://en.wikipedia.org/wiki/The_Intelligence_of_Dogs je buldok jedno z nejméně bystrých plemen. Umístil se na 78. místě z osmdesáti. Je fakt, že asi moc chytrej nebude, ale stejně jich chci tak dvanáct.





Dneska byla maturita státní. Asi se umístím někde za buldokem. Jako -- hezký to bylo přečíst si u toho Blatnýho (byl tam úryvek z Bixley), deník Woolfový (a měla s tím Joycem přece trochu pravdu) a kus Viktora Pelevina. Ale taky mě to pak už hodně unavovalo a nebavilo a představa zítřejší angličtiny mě dost durdí.



Furt se mi všichni smějou, že si píšu čtenářskej deník. Ale! Vono je to tak lepší.
Nedávno se mě táta ptal:
"To je z knihovny, tahle knížka, že je v obalu?"
"Ne, ta je od nás."
"Aha -- tak to bude moje -- to jsem NĚKDY čet'."

Si představuju, že když si budu psát knížky, co přečtu, tak si to budu někdy i pamatovat. Ale kdo ví, pravdaže. Rurururududududu.

Včera jsem viděla Perzekuci a nic moc. To o dost spíš 12:08 Na východ od Bukurešti. Rumuni asi budou sympatickej národ. Snad tam mají taky buldoky ...

sobota 28. května 2011

Postranní ponožky

Díky Apolinnairovi, Morgensternovi, Škrétovi, Harvey Milkovi, Kerouakovi, skupině Ztohoven, Honzovi Ch. a konstelaci vesmíru jsem nakonec udělala školní část maturity.
To bylo tak.

Do tří rána jsem si četla Apolinnaira s tím, že se beztak nic nenaučím, četla jsem si celý Alkoholy a vůbec. Pak přijdu na češtinu a vytáhnu si uměleckou avantgardu. Nejdřív chci brečet, ale pak mi dojde, že uměleckou avantgardou není míněn Machar a spol, ale že to jsou právě tihleti ... Měla jsem poznat text a shodou okolností to bylo Pásmo a Eiffelka, měla jsem chuť jít políbit všech dvacet prsů Tiresiových!
Na angličtině jsem si vytáhla otázku 20. Zhrozila jsem se, protože to už je moc vysoko. Byly to nějaký Sights in the USA. Snažila jsem i podřezat žily na potítku anglickým slovníkem, ale nešlo to. Tam právě mi zachránili kůži beatnici a San Francisco a rovněž Harvey Milk a jeho movement, potom Capote a New York, vlastně jsem to celý vymýšlela z literatury a filmů, jinak jsem moc netušila, co v Americe je. Naštěstí jsem pořád mlela a neslyšela se.
A dějiny umění. Modlila jsem se v impresionisty, protože ty umí snad každej. Jenže ejhle - otázka 13, české baroko. Chtěla jsem, moc jsem chtěla, umlátit se Pijoanem a zemřít v mdlobách. Ale pak jsem si řekla, že je to jedno, že na čtyřku to dám prostě vždycky. Tak jsem opět začala vymýšlet všechno z toho, jak se tenkrát v tom baroku u nás psalo (měla bych si zájmy rozšířit taky o něco jiného, moc dlouho mi to už procházet nebude), pak jsem nalistovala pár obrázků. Bohužel u toho to neskončilo. Ještě mě čekala obhajoba, která má trvat čtvrthodinu. Už jsem měla v krku vyprahlo, dusila jsem se, bylo mi blbě.
Opřela jsem se o židli pořádně, koukala na modrý oči naproti a spustila ty největší bláboly svýho života. Chtělo se mi každou chvíli brečet.

"Moje fotografie MAJÍ divákovi položit otázku, proč je jedna černobílá, jiná naopak má nepřirozené barvy, zda dnešní vztahy jsou upřímné, no, a to si vemte, ta ROZVODOVOST!!!"

A když jsem domluvila, tak všichni pokývali a někdo dokonce řekl: "Ale tohle bylo náhodou hezký ..."

Pak jsem obhajovala svoji teoretickou práci.

"Byla jsem dotázána na pojmy jako například experimentální fotografie. Na tomto místě bych ráda zmínila práci letošního diplomanta AVU Jana Chlupa ..."

A další den: "Co? Fakt? Hej, Martine, já byl v Bětčiný maturitě!!!"

No a pak slavnostní vyhlášení. Už jsme tam jen tak postávali a pak někdo najednou řekl moje jméno a já už sklonila hlavu tak pokorně jako vždy, když dostanu blbý známky, jenomže jsem dostala samý jedničky, což naprosto nechápu a mrzí mě to tady takhle psát, ale ani si to moc nezasloužím, když povážím, že někteří se na to učili čtvrt roku a já jsem se akorát čtvrt roku vztekala.

A protože to každej věděl, tak se taky dost lidí začalo smát a cestou po chodbě se ozval rykot: "No tomu bych nikdy nevěřil, že zrovna ty!!!" a vlastně hodně lidí mi to říkalo.

Ona to přece jenom asi je zkouška dospělosti tím, že to není o znalostech, ale o tom, co si uvaříme z vody a jak to podáme. Já jsem použila u maturity první gymnaziální pravidlo, co jsem se před osmi lety naučila - moc se nesnaž, nic neřeš, nebuď horlivá. Docela mi tenhle přístup vyhovuje, snad ho ještě někdy uplatním.

pondělí 23. května 2011

Hans Christian Understand

Poslouchám písničku Coitus Interruptus a vzpomínám na to, co psal Tibor Déry -- kolona aut se táhla jako koitus interruptus, už si to moc nepamatuju, tu knihu jsem někde zašantročila při stěhování. Což mš teď, když jsem si na ni vzpomněla, mrzí. Hlavně že Petra a Lucii tu mám, že.
Musím ji zas někde najít.

Poslouchám Collapsing New People - - říznutý Neubautenama. Jako správnej industriál mi to brzo způsobí explozi hlavy. Ani do toho moc nemlátí, spíš to mám moc nahlas. Ani to není moc industriál. Spíš chci znít chytře.

Taky jsem správně chytře koukala na filmovej klub místo učení. Na Všichni, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem.
Kritika od člověka, kterýho vypráskali z FAMU, je nemístná, ale stejně si dovolím poznamenat, že ten film byl zezačátku úplně nádherně rozehranej, následná intimní lyrická a ufňukaná atmosféra, která nechává diváka dost mimo mísu, tomu ubrala, závěrečný titulky s pohledy na francouzskou krajinu už připomínaly Lonely Planet. Navíc byly střižený hned po záběru transky lezoucí z vany, záběr, který jsem vidět nemusela; ne pro obscénnost nebo pro cokoliv, spíš pro mě osobně ztrácel význam. Ostatně, celá ta postava transky ztrácela význam. Ke konci už si film liboval v divnostech ... kterých zezačátku neměl zapotřebí. Zezačátku mi dokonce ani nevadil punc té dnes tak oblíbené homosexuální tématiky. Měli je nechat v tom vlaku celou dobu. Jenže po bitvě je každej generál, kdybych to psala já, tak by ... radši ani nechci vědět co.

Už ať je po všem. Utírám si prach, luxuju, čtu si, rovnám si knihy podle barev. Jinak nic nedělám. Akorát sedím na židli u vokna a občas hrábnu do Prokopa a tak ... Pan Prokop je skvělej. Ale už jsme spolu moc dlouho.

Před rokem mi na knižním veletrhu dali jen tak zadarmo knížku od Karla Pecky. S předmluvou Václava Černýho. Ta paní z Atlantisu se toho asi chtěla zbavit a já si zrovna kupovala nějakou neoblíbenost - tuším že knížku o Kunderově knížce - a tak mi dala tohle a pak ještě Pražskou eklogu. Jsem si na to vzpomněla, protože mi vadí, že Pecka má obal černý a Kotvun bílý, takže nejsou ty knihy pohromadě, třebaže je spojuje takovýto osud, jak se mi dostaly do hnátů.

Taky jsem našla na ulici knížku od Klicpery. Ta má meruňkovej obal.
Jak říkal Tomáš, že říkal Duchamp, že si stojan na lahve vybral jeho -- tak mě si vybrali tihleti. Myslím, že si mohli vybrat mnohem líp.