středa 17. srpna 2011

Ultramarínový odlesky

V břichu mi teď cuklo, jako bych snad čekala dítě. Byl to zvláštní pocit a nevím, proč mi tam cuklo tak pronikavě a přitom příjemně. A ne, nebylo to od střev.

Aspoň myslím.

Byla jsem u paní notářky, nejedla jsem zatím nic kloudného a jak říká paní J., podřezávám si tím větev. No jo, no.

Zjistila jsem, že asi zažívám málo velkolepých věcí, protože to je asi jediný důvod toho, proč se složím z maličkostí. Dnes v knihovně jsem si hladila psa, který doprovázel paní s naslouchátky, holí a starou hlavou položenou jemně na stranu. Chodila s obtížemi kolem regálů a vybírala si detektivky. A mě to sebralo tolik a zničehonic, že jsem musela odejít. Nedokážu bezmocně stát a přihlížet, bohužel ale nedokážu pomoct. Včera s Tomášem jsme šli Opatovickou ulicí a já mu říkala, že to není tak moudré, abych dělala osobního asistenta. Protože si všímám i nepodstatných hloupostí, sebere mě každá maličkost, dávám si za vinu svoji bezmoc a navzdory velkému cynismu, co ze mě v jednom kuse vychází, vlastně nejsem vůbec tak otrlá, jak se snažím působit.

Včera jsem s sebou měla venku po dlouhé době fotografický aparát. Moc ho s sebou nenosím, ale včera jsem si ho od rána celkem užívala. Kdyby vás zaujaly obrazy na stěnách, tak běžte do Mad Baru, jsou to Májiny, Iřiny a Martinovy věci, všichni tři studujou nebo studovali v Rittsteinově ateliéru.

Svěřím se blogýsku ještě s jedním svým snem. Ráda bych napsala písňový text. Nemám s tím sebemenší zkušenost. A hlavně neznám hudebníka, který by se mnou chtěl spolupracovat. Nicméně, kdybyste někdo znal takového hudebníka, či jím snad i byl, tak mi dejte vědět. Nebráním se ničemu.

pondělí 15. srpna 2011

Telefonické blues


Dech provoněnej oranžovými tic tac dražé & nohy popálený od kopřiv. Včera mi do očí vhrky slzy, tak moc to najednou bolelo. Nejsem na kopřivy moc zvyklá.

Jsem doma v šedé mikině. Šedou mikinou končí vše hezké. Jakmile sedím doma s bosýma nohama, v legínách a v šedé mikině, děje se něco obzvlášť špatného, jak si někteří možná pamatujete z vánočního článku ještě na Nihiliu.
Nohy spálené od kopřiv mám polité studeným potem, šedá mikina mě obepíná a dokud se z ní nevyhrabu, budu vypadat jako neurotik, psychotik, sebevrah, vrah.

Totiž, rozbil se telefon. Ráno jsem si řekla, že musím zavolat paní J., v kolik k ní mám přijít. Těšila jsem se na ten obřad, protože hodně málo telefonuju. Je to pro mě sice problém, že nevidím člověka na druhém konci, ale když vím, jak vypadá, dá se to snést. No a když si to vykročím k telefonu, je mrtvý.

Docela mě to sebralo. Tak aspoň přidávám fotku, jak si Anča a Vítek telefonují mýma kšandama, já držela nejkratší konec jako operátor. O tom jsem psala zase v zářijovém článku na Nihiliu.

Dnes jsem si totiž listovala Nihiliem a řekla si, že je tam docela legrace. Mám všechny články sice zálohované, bohužel to tak není s komentáři. Je to něco přes pět set článků a je to něco přes -- několik let, co jsem tam umisťovala svoje články, které se původně snažily být duchaplné, ale skončily na rozmělněném patosu a výkřicích lajtnanta Maliny v konečném stadiu syfilidy (to jsem se tam dnes dočetla).

Totiž, rozbil se telefon. A já musím zavolat po sedmé paní J., v kolik k ní mám přijít.

Včera v metru naproti mně seděla dívka, mohlo jí být jako mně. Koukala pořád někam nad sebe, na čele se jí rýhovaly dvě vrásky. A i když pak koukala kamkoliv jinam, i když neměla zakloněnou hlavu, ty vrásky jí tam zůstaly. Mohlo jí být jako mně, tak devatenáct.

To už nám vážně začínají růst vrásky?

neděle 14. srpna 2011

Nátura na tura

Doufám, že Huberta bude moje kamarádka. Má zrzvlasy a pozvala mě dnes večer na čtení. Trochu se mi stáhnul žaludek, poslední dobou se všechno točí kolem Jazzu. Ale i tak jsem byla ráda, i když mi přišlo divný, že má bejt čtení v létě. Většinou o prázdninách takhle čtení moc nebejvaj', aspoň v Praze, a když už, tak někde v parčíku. Docela jsem se na to rozčeření mejch nekulturních vod těšila. Jela jsem trochu pozdě, byla jsem tam o sedm minut později. Říkala jsem si, že jdu dost na blind, že ani nevím, kdo čte. Přišla jsem a byli tam dva lidi, Huberta a její kámoš v montérkově modrejch kalhotách a šedým tričku. Kouřili cigára, Huberta vlastnoručně balený, její kámoš nějaký buržo. Huberta měla zutý boty a na chodidle měla vytetovaný ptačí pírko. Řekla, že si to spletla, že to čtení má bejt až za měsíc a já jí řekla: "Jo, naše má bejt -- taky za měsíc --" a ona se zarazila: "Jako s Borkem a ostatníma?"
A já řekla, že jo.
Takže mě svým způsobem nevědomky pozvala na moje vlastní čtení, akorát o měsíc dřív. Bude 14.9. v Čítárně večer, tuším od sedmi, sluje Zlatoválky.
A to se stalo jenom proto, že přesně nevěděla, jak se jmenuju. Já taky přesně nevím, jak se jmenuje, protože ona se Huberta nejmenuje. A stejně doufám, že Huberta bude moje kamarádka.

pátek 12. srpna 2011

Pijpelinky

Vyšla jsem na ulici, šedá obloha a ptáci lítali nízko. Nebyly to vlaštovky, ale holubi. Nějaký Němec se vykláněl z hotelového okna a volal na Němce pod sebou. Pak zacinkaly klíče.

Na lavičce u ulice V Jámě seděl plešatý turista a psal pohledy. Vedle něj si feťačka připravovala nádobíčko. Měla neuvěřitelně propadlou čelist, jako by její kosti pokrývala jen tenká vrstva papíru. Břicho měla ovšem trochu vypouklé. A na tváři ty známý pupínky.

Flashback. Stáli jsme všichni v půlkruhu a já s tebou a nějaká holka se pořád koukala naším směrem, měla modré šaty a červené punčocháče. Pořád koukala naším směrem, až jsem si řekla, že jsi s ní asi spal.

Pak se půlkruh rozpustil a ona přehodila nohu v červených punčocháčích přes svoje kolo, zacinkala a odjela. Ty jsi řekl, že má kolo. Neřekl jsi hezký, nebo starý, nebo divný. Řekl jsi, že má kolo. Jako by to bylo nějak divný, že má kolo. Jako by to bylo nějak důležitý. Jako by nešlo o to, jaký to kolo je, ale že ho má a že jsi o tom třeba doposud nevěděl. A to už jsem se nasrala, i když mi v tu chvíli bylo už jasné, že jsi tu holku nikdy předtím neviděl.

Parapedikúra

skřípot posledního metra
flétna bezďáka
ve vestibulu
zrzavej feťák v džísce a se šátkem
kulhá
a stejně
se mě lek'
víc
než já jeho
studená podlaha zvlhlá pod zadkem
opodál
černošský pasáci
šlapky
a obrovskej šedavej
úplněk
(Dnes v noci; Inhalium)

Píšu jako prase. Někdo by mi měl sebrat modrej bloček a mých pětadvacet per. Asi si budu pořizovat další. Uvidíme. Možná bílýho Parkera, jako bych neměla už dva jiný --

Poslední dobou mě kromě Harryho Pottera uchvacují ještě staré čínské zpěvy.

Sám sedím v osamělých bambusech.
Na loutnu brnkám. Dlouhý vzdech a vzdech.
Hluboký les. Jsem nezvěstný v té chvíli.
Náhle mne světlem zalil měsíc bílý.
(Pavilon v bambusové aleji; Wang Wej/František Hrubín)

Z toho vyřazuje klid a vlastně o nic nikomu nejde. Tenkrát by mě bavilo žít! Li Po by mi podal karafu a nohy bychom si máčeli v řece. No že jo? Že jo?

Jo a Blatnýho mám taky ráda.

středa 10. srpna 2011

Hrubá marže

Byla jsem u babičky. Babička vyprávěla o kolegyni z práce, co si nabrnkla v šedesáti nějakýho třicátníčka, co jí pak samozřejmě odfrnknul. Dokonce se seznámili tak, že třicátníček původně randil s dcerou babiččiny kolegyně, ale ona ho nechtěla, protože tenkrát měla Gemrota, a s ním pak syna dalšího Gemrota. Nevím, co je na tom pravdy. I tak ale babička říkala, že ta její kolegyně byla hrozně hodná, jenom ten Pavlíček nebyl zrovna dobrá partie. Babička jí prej říkala: "Měla by sis najít staršího mužskýho!"
A kolegyně na to: "Co bych s ním, prosímtě, dělala?!"

Tak seděly v hotelové recepci hodiny a hodiny.


A frau J. mi dneska říkala, ať nastříhám tepláky. To byly tepláky jejího muže a na rozkroku měly viditelné zaprané stopy moči.
"Ten můj mužskej je tak měl rád. To jsou nádherný tepláky. Pak byly už vodrbaný a já mu je zakázala. A on říkal: 'Aspoň na doma!' Tak jsem řekla, že jo."

No a pak jsem koukala, jak se nůžky zarývají do bledě modrý látky, jak přestřihávají nápisy SPORT, jak dělají ten příjemný zvuk, když se zakousnou. A měla jsem chuť s tím celým v tu chvíli seknout. Tohle člověk nemůže dělat moc dlouho, aby se nezcvoknul. Když vidí ty zchromlý ruce a ví, že si frau J. sama nevleze ani do kabátu. No a pak jí pomáhá a drží ruku, která je dočista ledová.

Nakonec jsem to nastříhala. Ty tepláky teď budou sloužit jako rohožka.